Castle Party 2017

Posted: 31.7.2017 in Nezařazené

Mezi 13. a 16. červencem, tedy ve stejném termínu, v jakém se v ČR koná Masters of Rock, jsme v polském Bolkówě, pouze pár desítek kilometrů od hranic, naštívili gothic festival Castle Party. Cesta vlakem z Prahy a následně poloprázdným festivalovým busem z Trutnova probíhá poklidně, čekal jsem nějakou párty, ale nic. Zajímavostí pro mě bylo, že někteří volili cestu po vlastní ose, i když v busu byla polovina míst neobsazená.

Ve festivalovém kempu dáváme za stan a dvě osoby na 4 noci ucházejících 120 PLN, tedy cca 750 českých. Už epizodka u vstupu, kde dumáme nad příčinou nezmenšující se fronty, a odhalíme pak její původ v tom, že si paní u pokladny zapisuje ručně do archu údaje z našich občanek, dává tušit poměrně vtipný prodloužený víkend.

První den je na programu jen stage v odsvěceném evangelickém kostele, takže volba je jasná. Úvodní kapely nás nalákat nadokážou a ani tvorba Lahké Múzy není nic pro nás, čili jako první vidíme a slyšíme až belgické goth rockery Star Industry. Hraje jim to parádně a vlní se zřejmě celý sál. Po nich nastupují Sweet Ermengarde, kapela hrající „echt gothic rock“, jak jsem se dozvěděl. Kvalitní to určitě bylo, jen po rozdováděném setu Star Industry tohle bylo pro mě nežádoucím zpomalením a trsání bylo to tam. Frank the Baptist už se pak v kontextu večera jevil jako nuda, dali jsem pár songů a šli na kutě.

Jelikož supermarket je jen pár metrů od kempu, tak je snídaně ráno vyřešená rychle a bez problémů, s hygienou už je to horší, jelikož toalety a sprchy na dvou různých místech v kempu nestíhají – a zejména ty toalety. Problém sprch je zase v tom, že tam chlapi nanosej hodně neřádu na botech a nikdo se neobtěžuje to po sobě uklidit, takže po sprše abyste si ještě jednou myli nohy. Celkově nechápu, jak může tohleto zázemí normálně splňovat hygienický a zejména technický normy jako zázemí jinak fungující pro koupaliště. Tyhlety nepříjemnosti sice poněkud vyvažuje jinde nevídaná možnost zaplavat si v padesátimetrovým bazénu přímo v srdci kempu, nicméně čtvrtej den už byla hladina bazénu taky dost pokrytá všelijakým planktonem…

Pátek začínáme krásnou procházkou ke zrůcanině hradu Swiny pár kiláků za městem – rozhodně doporučuji každému, kdo by se snad do této oblasti hodlal vypravit.

Páteční muzicírování pak začíná opět v kostele, který se nám mimochodem jeví jako hodně malá druhá stage, něco jako Theater na Amphi, resp. ještě menší. Neustále se hrozíme toho, že se v neděli nedostaneme na In Strict Confidence, což se pak naštěstí ukáže jako lichá obava. Páteční kostel se nese ve znamení metalu, což teda nechápu – kdybych chtěl takovou porci metalu, jedu na Brutal, na Castle Party bych rád víc goth a electro projektů. Nicméně první metalisté jsou shodou okolností našinci Postcards from Arkham, na které se po poslechu jejich věcí na netu těším. Set je to popravdě dost zvláštní – první polovinu kapela jen hraje, přičemž do řádně nabušeného instrumentálního podkladu pouštějí nějaké vokály „z mašinek“. Druhou polovinu zpěvák konečně začne plnit svou úlohu zpěváka a hned je jejich projev takový celistvější, kompaktnější. Mezi jednotlivými songy frontman promlouvá k publiku, přičemž působí dost nejistě, jakmile ale dojde zase na muziku, je to, jak má být. Ohledně těch mašinek to však zdaleka není na tomto festu vše…

Projekt .com/kill, na který se přesouváme už na hradní stage, je dobrá, i když poněkud jednoduchá elektrárna, nicméně na takové akci bych si přál víc právě takové muziky.
O něco později hrající Diorama má pak velké problémy s mašinkami – zde se ukazuje lesk i bída toho, když máte všechno narvaný v applu a apple se najednou podělá…kluci to zkoušejí jen tak obyčejně bez mašinek, celkově stíhají 5 nebo 6 kusů, publikum přesto děkuje tak, jako by odehráli vyčerpávající dvouhodinový set. Je to příjemné, ale opět nechápu.
Arkona, jelikož jsem ji nikdy kdoví jak nebaštil, mě celkově příliš nebaví, ale závěrečné dva trsací kousky s povděkem kvituje téměř každý.
Závěreční Diary of Dreams hrají dobře, tak nějak svižněji, než když jsem je slyšel poprvé v roce 2009 v Praze a např. „Chemicals“ vyloženě jede, nicméně potenciálních 90 minut je na nás opět moc – cca v půli to balíme a jdeme čerpat energii na další dva dny.

Sobota se již od pravého poledne a obligátní koupačce v bazénu nese ve znamení koštování zdejších piv. Mimochodem za celý fest mnoho opravdových plavců v bazénu nevidět, spíše se lidé různě plaví na nafukovacích labutích nebo jen tak posedávají na břehu a smáčejí nohy. Ve dvou zvládneme ochutnat celkově lehce přes 20 druhů piv – většina je průměrných (až na to, že průměrné pivo má v polsku 6 vol.alc., což české jistě nemá), pár (ale opravdu asi jen dvě) jsou vyloženě patoky, naopak z ležáků Piast a zejména IPA od pivovaru Stu Mostów za 10 PLN je vyloženě lahodná, tu můžeme našim sousedům závidět. Když už jsem nakousl ten pitný režim, tak musím zmínit zdejší folklór, a to pití vodky, k němuž jsme se s radostí přidali v sobotní noci i my, zato co do nabídky jídel ve stáncích panovalo zklamání – nemasožravce zlehka utěší možná tak zapiekanka, něco jako delší bageta rozříznutá podélně, posypaná sýrem, žampionama, pak se to dá do trouby zapíct a na závěr vám to polejou kečupem. Nějaké zeleninové kreace nebo třeba falafel? Ani náhodou.

Do kostela se dostáváme v podvečer na dvojici neofolkových projektů Sieben a Rome. Je třeba uvést, že oba projekty byly jednočlenné – první z nich si vystačil s housličkami (a nějakým tím nezbytným podkladem puštěným z kdoví čeho), druhý si naopak vystačil s akustickou kytarou. Zejména Švéd Sieben sklidil ohromný aplaus, což jsme zase poněkud nepobírali – sice to bylo příjemné a dost netradiční zpestření a pán na pódiu vypadal, že je za podporu publika neskonale vděčný (což bylo až dojemné), nicméně podezřele působilo to, že poté, co začal na housličky vybrnkával nějakou věc, tak jste najednou zjistili, že zbytek si nechává dohrát z mašinek – a začal zase věc jinou, bylo to trochu něco jako DJský set, kde jedna skladba plynule navazuje na druhou atd. Kdyby to vše hrál opravdu „live“ bez těch mašinek, působilo by to opravdověji. I set Rome začínal slibně, nicméně po pár kusech přebíháme na hrad, kde má co nevidět spustit bestie v podobě Suicide Commando. Ti sice mají zpoždění a ze začátku setu zase nějaké technické problémy, nakonec je z toho ale párty jak vyšitá. NeuOberschlesien (či jak se to vlastně jmenují) vidět nehodláme (což se pak ukazuje jako správný tah) a naposled hrad navštěvujeme až na My Dying Bride. Sice nehráli ty songy, které bych si přál já, ale ani to mi nezabránilo ve vynikajícím posluchačském zážitku. Bravo!

Z toho zajímavého, co bylo ke slyšení a k vidění v neděli, začneme Fredrikem Croonou, který nám v kostele takhle při odpoledni připravil solidní diskošku. Tentokrát mě daleko více oslovil onen hudební podklad (v programu označený jako aggrotech trance, což docela sedí, na rozdíl od některých psychospojení u jiných kapel, jako třeba interstellar metal atd.) Na hradě sice vystupovali Controlled Collapse, které jsem měl v merku, ale abychom nepřišli o dobrá místa v kostele, zůstali jsme i na polské elektrárníky H.exe (což byl dobrej masakr, místy až do black industrialu), načež jsme byli odměněni takřka hodinovým vintage setem In Strict Confidence. Při „Seven Lives“ jsem takřka umíral blahem, potěšila ale samozřejmě i „Zauberschloss“ a další. Nebýt toho, že skončili min. o 5 minut dříve, než měli, byl bych spokojen na 100%, takhle plný počet udělit nemohu. Poslední kapelou a naší první nedělní hradní kapelou jsou Tiamat v čele s charismatickým a poměrně dezolátním Edlundem. Trošku jsem litoval menší návštěvníky, že nechápou, čemu se mnozí tak tlemí – ale tlemili byste se taky, kdybyste viděli Edlunda nastopit ve vojenské bundě a s „kakáčem“ na hlavě. Sice se tu a tam vloudila nějaká chybka, ale já jsem si vystoupení po hudební stránce užil, taková „Cain“ byla jako ze starých dobrých časů. Co bylo dost otravné, byly jeho „půlhodinové“ proslovy mezi každou skladbou, a i tento fakt nakonec způsobil, že jsme necelou půlku setu doposlouchali vsedě z povzdálí.

Takovou třešničkou na dortu (viděno s odstupem času) pak byla příhoda z nedělní půlnoci – jelikož se do spacího úboru ve stanu převlíká dost blbě, napadlo mě za tímto účelem využít k bazénovému zázemí přilehlé převlíkárny. Žel hajzlbábu nenapadlo nic lepšího, než že mě těsně předtím, než jsem se stačil v převlékárně „zamknout“, z tohoto prostoru dost nevybíravě vyžene. Chvíli jsem sice zkoušel paní povědět, že mi nejde o žádnou levotu, ale že se jen chci převlíct – paní však neustále z úst proudil vodopád polských slov a já tak raději odtáhl, neboť paní vypadala na srdeční příhodu. Do konce festu se nic zajímavého nestalo, snad až na ne úplně plánovanou blicí pauzu našeho busu někde poblíž hranic, a tak tě, milý čtenáři, mohu konečně uklidnit – report je u konce 

První březnový pátek konal se v západočeské metropoli zajímavě nalajnovaný metalový dýchánek, na který jsme se chystali už asi tak od Mikuláše. Ač jsme v Plzni cca potřetí v životě, na místo konání se dostáváme v pohodě, včas a dokonce i bez mapy. U vstupu dáváme necelý dvě kilča za osobu a jako odměnu každej obdržíme hned tři razítka, přičemž toho třetího si prý máme vážit jakožto osobního věnování. Zajímavá kulturní vsuvka hned u vstupnýho, ale proč ne, hlavně, že je legrace. To se ostatně potvrdí hned o pár metrů dál u stánku s merchem, kde se nám velmi aktivní hokynář snaží prodat cokoliv ještě před koncíkem. S díky odmítáme, jelikož podle naší filozofie musí kapela napřed předvést něco pořádnýho na pódiu, abychom si od ní mohli něco koupit. Přiznávám ale, že koupit si dnes novou fošnu Liveevil jsme byli (výjimečně) rozhodnuti už před vyloděním se na hlaváku v Plzni, labyrintu to světa a ráji bezdomovců.

 
Ale zpátky na muziku. Celou akci startují lotyšští The Factor, kteří spolu s Liveevil jedou turné s názvem Powerplay. Lidí před sebou nemají zrovna málo a frontmen v netradičně světlým saku hned začíná publikm kočírovat po svým. Jeho komunikace s lidma je mi sympatická, jejich muzika už o něco míň, ještě k tomu když se ozvou tóny Iron Maiden. Je to takovej tuctovej rock/metal, kvůli kterýmu podle mýho kapela nemusí vážit tak dlouhou cestu od Baltu až do ČR. Ale rozhodně špatnej dojem nezanechali – na rozjezd dobrý.

 
Naše hlavní hvězdy – severomoravskonorští Liveevil – jdou na věc hned po nich. Je docela úsměvné sledovat, jak si kluci sami zvučí už v kostýmech, ve kterých pak za pár minut odpálí celou show, vypadá to tak, že vlastně zvukovka plynule přechází do prvního regulérního fláku. Nutno ocenit jejich práci ohledně image (i když u Petra Staňka mi chybělo to číro, který má na PR fotce k novýmu albu), holt nejsou jako spousta tuzemských kapel, který na podium vylezou v riflích, teniskách a no name triku. Set se skládá hlavně z alba „Blacktracks“, tedy absolutní novinky, až jsem byl samotným frontmanem při nákupu alba po koncertě upozorněn, abych se prý nespálil. Některý nový věci mě bavily víc, některý míň, a to hlavně proto, že to občas tvořilo jakousi zvukovou masu, ze které nebyly poznat jednotlivý elementy, především se sem tam ztrácel zpěv (o porozumění slovům nemluvě). Určitě bych vypíchnul „Devilation“ a „Encounter“ jako jedny z nejlepších. Dostalo se ale i na starší vypalovačky jako „Remind Me“ nebo klasiku klasik „Sky and Nails“. Necelých 50 minut a 9 songů ale uteklo jako voda, a tak nutně muselo nastat neveselé loučení.

 
Netřeba však truchlit dýl než do další kapely – domácích kanálních znalců v podobě Stínů plamenů. Parket je plnej, což je dobře, jen je to trochu smutnej nepoměr k vystoupení Evilů, na který bylo za celej večer lidu asi nejmíň. Lord Morbivod, který poctivě už od sedmi večer obchází klub v gumákách, seshora diktuje tempo, kytary řežou, bicí nás kropí jako kulomet, a jelikož zazní i „Flexibilní stoka“ nebo „Plošná ratizace Plzně“, hodnotíme tuhle show jako absolutně podařenou – a podobného názoru je snad i kapela a zbytek osazenstva, takže si dokonce vyřveme „Zugabe“.

 
Publikum však mírně řídne, únava roste a na pódiu se odehrává jedna z nejroztodivnějších zvukovek, co jsem za poslední dobu viděl. Éterická vokalistka domácích doomových Self-hatred pěkně prosí pana zvukaře o tohleto či támhleto do toho či onoho odposlechu, přičemž následně vydává zvuky na úrovni Morbivoda ve Flexibilní stoce. Ne, na tohle nějak nemáme náladu – snaha se cení, ale my jdeme na kutě, a to i proto, abychom si v hlavě uchovali výbornej hudební zážitek z předchozích kapel a náhodou nám ho něco nenarušilo. Jediným negativem večera tak vlastně zůstala kuřácká zóna začínající už u stánku s merchem a to, že se kouř často otvíranejma dveřma linul i do sálu. A to je vzhledem k převažujícím pozitivům večera, myslím, dobrý.

V neděli ráno nás probouzí solidní kosa, jakmile však popojdeme asi 15 metrů na asfaltovou ranvej, ucítíme příjemné oteplení – holt do příště musíme vymyslet, kterak postavit stan přímo tam. Snídáme festivalový europivo Beck’s, sponzora tohoto festu, plecha za 1,25 eur, což je vzhledem k cenám v areálu skoro zadarmo a přemýšlíme, jak bude dnešek probíhat.

Krátce po poledni to na hlavní scéně rozbalují Unzucht a my stejně jako před rokem na Amphi, kde jsme ale stihli jen úplný závěr jejich setu, překvapeně zjišťujeme, kolik lidí na ně v takový čas a takovým horku nachází cestu, a zejména co do atmosféry je něco přes půl hodinky jejich vystoupení opravdu vřelým. Tento rok vydali nový album Venus Lucifer, což jsme však zjistili až na fesťáku a z něhož sestávala určitě půlka setu, tudíž jsme se moc nechytali. Frontman Daniel Schulz sice po podiu lítal jak ten zfetovanej blond opičák z Edguy a je trochu škoda, že nezvolili rychlejší věci, minikoncert to však byl dobrej.

Přebíháme do hangáru na Tyske Ludder, na který se fakt dost těšíme, a to nejen díky reklamě, kterou jim udělaly některý minulý reporty z festů. Ale ouha, tohle nějak není ono…teda muzika je hodně dobrá, energický bouchání ve stylu old school ebm, podpořený dobrýma projekcema, jenže celý to kazí zpěv. Nejsem si jist, jak to přesně vyjádřit, ale je to takový tupý povykování do mikráku, který je s tím instrumentálním podkladem jen velmi málo kompatibilní.

Nu což, i tak jsme hodlali dát jen 3 až 4 věci a přemístit se zpátky na hlavní scénu, a to na digitální cyberpunk rebely z Itálie Dope Stars Inc. Viděl jsem je jednou v klubu a má očekávání tak nebyla zrovna malá. Leč první problém nastal v publiku, kde jaksi nikdo nebyl! Za celej fest rozhodně nejslabší návštěva na jakékoliv scéně, snad tři řady skalních fans a pak sem tam hlouček zvědavců. Tak jsme si se ženou říkali – kam jinam by na takovouhle kapelu měli lidi přijít, než na fest typu Mera Luna?!? Nechápeme. Potěšilo, že snad polovina setu byla z deset let staré a nepřekonatelné fošny Neuromance (komkrétně Make a Star, Vyperpunk nebo Theta Titanium), jen jsme si vůbec nebyli jistí, zda za mikrofonem stojí opravdu Victor Love. Všechny PR fotky ho totiž propagují jako nejvyššího člena bandu, nadto dost pohublýho s vystouplýma lícníma kostma, a tady na pódiu stál pravej opak – tak trochu oplácanej skrček, alespoň že dlouhovlasej. (Takřka) definitivně jsme si Vikoušem byli jistí až při It’s Today, ledaže by měl perfektního hlasovýho dvojníka. Vystoupení jako celek určitě nebylo špatný, jen ta atmosféra stála úplně za prd a jak de facto nemáte pro koho hrát, nezmůžete nic.

Rtuť teploměru atakuje hranici únosnosti, a tak po krátkém hangárovém dýchánku (resp. spíš nedýchánku) na Absolute Body Control hledáme stín, kde bychom to přečkali, nejlíp až do Apoptygmy. Jinak ABC opět kvalitní muzika, ne tak agresivní jako Tyske Ludder, ale opět otravný vokály – toť vše. Ještě před Apoptygmou se ale sebereme a zkoušíme hangár noch einmal, přece jen za cca dva a půl tisíce chceme něco vidět, zrovna začínají Assemblage 23. Je to takovej příjemnej electro synthpopík, který nápadně připomína předchozí ABC, s tím podstatným rozdílem, že u nich se nepřestávám vlnit v momentě, kdy zazní zpěv. Tohle bylo opravdu příjemně poslouchatelný jako celek a klidně bych(om) vydrželi dýl, kdyby se kvapem neblížila půl pátá, což značí jediné – je třeba se odvlnit na main stage, kde právě zahajuje (pro nás) hlavní hvězda festivalu, Apoptygma Berzerk.

Už minulej rok na Amphi nám učarovali, ale až tady se to, jak moc se nám líbí, projevilo naplno. Ať už hrají Shadow, Until the End of the World, In This Together (!) nebo Kathy’s Song (!!!), zpíváme, tančíme, prostě křepčíme jak o život, úplně pohlcení tím, co že se to na podiu děje. Když se po desíti kouscích a cca 50 minutách kapela loučí, tak jen nevěřícně zíráme, koukáme na hodinky připraveni si stěžovat (cojávimkde), že kapela rozhodně ještě 50 minut neodehrála, leč krutá realita zvítězila. Moji ženu napadla taková zajímavá myšlenka, že bez klávesáka Jonase by kapela byla asi tak poloviční, resp. že by ani náhodou nebyli tak dobří, jako když mají k dispozici backvocal tohoto hlasového mága – s čímž já naprosto souhlasím a jen doufám, že se bráchové nějak nerozhádají.

Svůj flek neopouštíme, jelikož následují davem mocně očekávaní Mono inc. Jsme sice raději trochu skeptičtí, jelikož víme, jak rádi Mono dělají místo regulérních písní na koncertech všelijaké kulturní vsuvky, natahují písně na dvojnásobek původní délky apod., nicméně z desky se nám to furt líbí. Začínáme Arabií (budiž), pokračujeme ve výborném stylu Symphony of Pain a Gothic Queen, a i když je čtyřka nudná věc Neverending Love Song z novinky Terlingua, pětka Get Some Sleep nás vrací zase zpět na tu správnou vlnu, takže první půlka setu takřka perfektní a my si říkáme, že snad konečně dostaneme po všech stránkách povedenej Mono set!!! Nedostaneme. Následuje sice Heile Heile Segen, Revenge, After the War a Voices of Doom, což sice vůbec není špatnej výběr, to by ale nesměli opět a zase dělat tu stupidní bubenickou rošádu, kdy se bubenice ztratí (tentokrát nevim kam, jelikož jsem si znechuceně sedl), za škopky se posadí Martin a „roztleskává“ lidi jak na hokeji. Voices of Doom natáhli snad na deset minut, to bylo absolutně nekonečný a nebýt v obklíčení nadšených Němců, asi bych utekl. Poslední věcí pak byl Tag X, singl z jejich novinky, takže od půlky setu evidentní sestupná tendence. „Domácí“ tyhle vsuvky žerou, jelikož Mono viděli asi tak čtyřiatřicetkrát, nicméně nás tohle nebaví a ani bavit nebude. Škoda.

Hledáte recept na únavu? Tak to byste si měli nechat od svýho doktora předepsat Nachtmahr!
Tahle rakouská úderka v čele s „nácíčkem“ Rainerem funguje výborně! Ihned po Mono volíme právě tento lék na scéně v hangáru – co se však dalo očekávat, má tento nápad značná část lidí předtím stojících či ležících na Mono, takže zájem o hangár je fakt velký. My se ještě dovnitř dostáváme (no spíš na kraj, aby se dalo dýchat), ale spousta lidí musí vzít zavděk projekcí na obrazovce, jelikož sekuritka natahuje červenobílou pásku a nekompromisně již nikoho nepouští! Na druhou stranu, Němci jsou, jak známo, docela ukázněnej národ, a tak to nikdo „prorazit“ ani nezkouší. Páska tam zůstává až do konce nachtmahřího setu, což je trochu podivný, jelikož místo by se tam po cca půlce jejich vystoupení rozhodně našlo, no ale náš problém to není a lidi to respektovali. Jednoznačně identifikovatelný byly pro mě vor allem Tanzdiktator a „rádiová“ Can You Feel the Beat“, nicméně celé to bylo povedené nejen vizuálně (mlátící se vojandy plus válečný projekce), tak i hudebně.

Absolutně znaveni přicházíme na hlavní stage vyslechnout něco málo od žijící legendy v podobě Einstürzende Neubauten, nicméně z tohoto vystoupení neodcházíme jen proto, že už jednoduše nemůžeme. Únava přemáhá pocit, že tahle hudba není vůbec pro naše uši a vlastně ani nechápu, jak to vůbec může být pro něčí uši, takže jen sedíme a čekáme na závěrečný ohýnky v podobě Nightwish. Už několikrát jsem tu i onde psal, že Nightwish už neexistují, jakýkoliv Holopainenovy pokusy někam tuhle káru táhnout dál jsou prostě řádově slabší než původní podoba s Tarjou. Po vyloženým průseru s Anette si teď kapela najala kobylí ženu Floor Jansen, přičemž se pro ni napsalo pár písniček, ty se stihly secvičit do ucházející podoby a tahle kapela s nimi objíždí svět jako hudebně naprosto průměrná věc s obrovskou show „na efekt“. Pokud se Floor občas dostane k nějakýmu songu, kterej původně zpívala Tarja, je ten rozdíl několika dimenzí mezi nima znát. My jsme to interně pojali tak, že nám pořadatelé na závěr fesťáku připravili ohňostroj, a tak jsme zůstali až do konce. Krom toho ohňostroje ale v podstatě nebylo čemu věnovat zvýšenou pozornost.

Za nás je pořadí cca toto: Apoptygma, ISC, Aesthetic Perfection, Blutengel, Deathstars, Nachtmahr…přičemž spousta dalších byla taky dobrá, jen asi pro příště dáme spíš nějakej menší fest, kde se toho víc stihne, a na německej Masters of Rock si třeba pár let počkáme.

Odjezd na hvězdně obsazený fest Mera Luna v Hildesheimu, plánovaný na pátek v cca 16 hodin, se sice o něco opozdil, to ale proto, že šoféra Mirage zdrželi bratia Slováci, který vzal v rámci spolujízdy z Blavy do Prahy. Asi aby se jim Mirage pomstil, poslal je v rámci pražskýho kulturního vyžití na Vítkov s tím, že je tam socha Jana Žižky a taky se tam deset let skladoval nabalzamovanej Klement Gottwald. Mimochodem ještě v Praze se dozvídáme velmi smutnou skutečnost, Johan ze Suicide Commando je ve špitále, kapela se tedy konat nebude a „místo nich“ budou X-Rx, což je samozřejmě jako náhrada výsměch, ale holt asi nebyly na nic jinýho časový možnosti.

Těsně za hranicema s Rajchem tachometr rázem atakuje dvoustovku, a tak se stane, že dokonce několikrát předjedeme Simíra i s Gerchánem. Veškerý obavy ale rozptyluje hlas Dennise Ostermanna, který se line z CD přehrávače, co na tom, že pořád dokola…a když si domyslíte nějaký ty plechy, impozantní západ slunce a nekonečný pole plný vrtulí větrných elektráren, je o atmosféru postaráno.

K areálu přijíždíme něco kolem jedenácté večer, uháníme vyměnit vstupenky za pásky a zejména najít místo na stan, co nejrychleji ho uvést do provozu a trochu se prospat. Nutno poznamenat, že pro „nováčky“ a zejména nováčky zahraniční tenhle fest moc user friendly není. Prostě jsme si stoupli do první větší fronty za lidi, co taky třímali lístky v ruce, a doufali, že jsme správně (jelikož i Němci sami si nebyli jistý, zda je to ta správná řada…). Což o to, tohle trvalo cca 15 minut, holky u pásek byly neskutečně pomalý, nicméně ta pravá lahůdka přišla až s hledáním místa na stan. Představte si letištní ranvej a všude okolo ní páskama vymezený plochy, kde se dá něco postavit. Jenže ať jsme chodili doprava či doleva, nahoru a zase dolů, vždycky na nás pomrkávalo místečko tak maximálně na jeden spacák. Vožralý Němky se sice snažily nám pomoct, když jsme ale přešli do angličtiny, začaly se takticky stahovat zpátky. Po nějaké době, která se zdála být nekonečnou, jsme stan ne úplně stoprocentně postavili a prostě jsme doufali, že to do rána třeba nespadne. Mimochodem ještě v pátek v noci jsme potkávali chudáky, co bezmocně dřepí na ranveji s veškerou bagáží a kteří prostě neměli kde ten stan upíchnout, nemluvě o tom, že dost lidí dorazilo až v sobotu dopoledne…

Ráno jdeme omrknout okolí dál než jen do sprch a na hajzlíky (obé ve velmi dobré kvalitě), ale chodíme spíš jen tak nějak intuitivně, jelikož něco jako mapku areálu nemáme – byli jsme holt večer tak unavení, že jsme si ji u pásek zapomněli vyptat, samotný holky u vstupu nám pak krom pásek nedaly vůbec nic, ani pytel na bordel, ani třeba rozpis kapel kdo kdy hraje – docela bída po týhle stránce. Následně si uděláme hezkou zu Fuss procházku do historickýho centra Hildesheimu, jelikož i když se už v areálu hraje, je to tam samej středověk, což nás vůbec neoslovuje.

No nic, je tady (naše) první smečka dne, a to doslova – berlínský hovádka jménem Ost+Front. Leč už s prvníma tónama je nám jasný, že tady něco nehraje, resp. hraje, ale nezní. Nejsem vůbec žádnej zvukovej mistr a předem se omlouvám za možný bláboly, ale nejsem si jistej, zdali to byla jen chyba zvukaře, nebo svý dělal i vítr „odnášející“ zvuk stranou od lidí. Každopádně mě udivilo, že se za celej set nic moc nezměnilo, prostě to bylo chvíli lepší, chvíli horší – takovou bagatelizaci bych čekal na nějaké vesnické odrhovačce, ne na fesťáku za 90 éček. Hlavně proto, jakej produkujou Ost+Front rachot, se však dalo od takových chyb oprostit a nechat se čtyřicet minut unášet jejich zvukovou smrští. Kapela nastupuje za zvuku hymny Německé demokratické republiky Auferstanden aus Ruinen a hned do nás pumpuje song Ost+Front 2014 – velmi dobrá strategie na úvod setu zvolit skladbu nesoucí název kapely. Setlistu nemám moc co vytknout, trochu mě mrzí, že nehrajou moc nejoblíbenější 1+1, nicméně dostalo se alespoň na baladu Denkelied (tentokrát bez show s dětským sborem), velmi oblíbenou Fleisch nebo Ich liebe es, celkově hned čtyři věci z Ave Maria, což je velmi dobře. Hodně zafungovala taky Mensch, kde každej verš začíná „Wer macht…“, což samozřejmě nejednoho si prozpěvujícího posluchače láká k výslovnosti „Wehrmacht“. Kapela jako by se ale malinko uklidňovala – dva ze tří majitelů kytar nastoupily v docela nudné kombinaci bílých, lehce zakrvácených košil s černou kravatou, tedy v outfitu, kterej na sobě měl nejeden návštěvník festu v daleko kreativnějším provedení, „nácíček“ Eva Edelweiss zase disponovala obyč uniformou, ne tím úžasným bílým pláštem až po zem jako předloni na Blackfieldu. V podstatě jediný dva momenty oživující set byly ty, že lídr Hermann poslal lidem do předních řad obří Blutballon, po chvilce pinkání ale doputoval zpátky k němu, kde ho nekompromisně bouchnul. Eva Edelweiss pak pro pobavení přijela na stage ze zákulisí na něčem jako je invalidní tříkolka, což opravdu působilo legračně, když ale po jednom songu stráveným za klávesama opět sedla na vozík a jezdila sem a tam, už to tak vtipný nebylo. Podle mýho jsou zatím Ost+Front kapelou spíš na menší festy nebo pro kluby – na tak velkým fesťáku jako by si nevěděli rady s průběhem vystoupení. Přes všechny výhrady jsem ale rád, že jsem je zase viděl a těším se na jejich další vývoj.

Přesně tak, Ost+Front byli ještě jakž takž poslouchatelní, pravej průser však právě nastává. Na hlavní stage nastupují naši oblíbenci Lord of the Lost, tentokrát v outfitech á la rozervanej pytel od brambor. Co je však hrozný, je zvuk – přece jen i přes občasný dunění škopků a drcení kytar produkujou na rozdíl od OF docela „melodický“ věci, čili právě u nich se naplno projevilo to, co set před tím jen tak zlověstně hrozilo ve vzduchu. Basa a bicí totiž hrály prim a výrazně přebíjely hodně stáhnuté vokály, což se ale k lepšímu měnilo až dlouho po Harmsově nespokojené gestikulaci. Celkově to znělo, jako by hrály chvíli bedny vpravo, pak ty vlevo, pak chvíli teda všechny, ale pak začalo kolečko po reprácích nanovo. Opravdu nechápu, že se s tím něco zásadnějšího stalo až cca v půlce setu, sestávajícího jako u OF z devíti věcí. Až na Kill it With Fire, která je podle mě dost obyčejná, poskládali setlist kvalitně – na úvod novinku Full Metal Whore, přes Black Lolitu, Die Tommorow, „pravěkou“ Dry the Rain až k horkovzývající latinu La Bomba. Na závěr nezbytný selfíčko s „davem“ lidí v pozadí, úsměvy na všechny strany, nicméně tohle v pořádku nebylo, to vůbec ne – ze čtyř jejich dosud shlédnutých koncertů byl tenhle jasně nejhorší – už aby byli někde poblíž v klubu, kde snad probíhá, resp. musí probíhat komunikace ohledně dolaďování zvukových nedostatků mnohem pružnějc. Na konci už tak dost rozpačitého setu si Harms nechává donést od poskoka z crew kytaru, zahraje (?) na ni pár akordů a pak ji teatrálně rozmlátí na kousíčky – snad jsme si tímto to negativní ohledně LOTL vybrali na pár let dopředu…

Ještě mezi těmahle kapelama stíháme v hangáru, tedy na druhé scéně, kousíček Zmrzlý Plazmy. Přiznávám bez mučení – líbí se mi od nich všeho všudy jedna věc, a to Foolish Dreams. Počkali jsme si tři songy, jestli se mezi nima náhodou zrovna Foolish Dreams neobjeví, leč neobjevila se, a tak hurá zpátky – zpěvák, jinak působící tuším v Dioramě, byl značně nesympatickej tím, jak se pokoušel lidi vyhecovat, jako by snad byl někde na hokeji či fotbale – tohle teda nemusím.

Před náma jsou Deathstars a já trnu, co za zvuk se jim dostane. Ale co to? Že by to bylo čistý? No asi jo!!! Whiplasher se připotácí na pódium za prvních tónů Night Electric Night, což o to, on se na pódiu potácí rád a často, dneska mu to ale nějak nevychází a místy dle našeho soudu balancuje i tehdy, když to nemá v plánu, proto volí zajímavý tah, a sice dvě písně odzpívat v sedě, jak na nějakým srazu folkařů. Budiž, kapele to hraje výborně, tentokrát se zaměřuju hlavně na bubeníka Vice, který solidně diktuje tempo, ale ani ostatní nezůstávají pozadu. Po odchodu benjamínka Cata se kapela začala víc soustředit na muziku než na blbosti, a i když koncert postrádá nějaký výrazný moment překvapení, všichni jsou k tomu dost „v civilu“ (ty tam jsou slušivé uniformy a přehnané líčení), konečně se nám dostává kvalitního, ba dokonce profesionálního zvukového představení. Zastoupením songů ovládla setlist právě deska Night Electric Night (hned tři z osmi věcí), naopak z nejpovedenější fošny Termination Bliss hrají jen Blitzkrieg a Tongues, ze Synthetic Generation samozřejmě žádnou, holt čtyřicet minut je žalostně málo, ještě když máte v kapele tak trochu užvaněnýho frontmana. Jeho medově znějící, úchylná hláška ve smyslu „It’s nice to see all these homosexuals, transsexuals and other sexuals“ však pobavila tuze (a taky hezky vystihla složení publika, že jo). Nebýt první sloky v Perfect Cult, jejíž polovinu prostě Whiplasher zapomněl a hlasově naskočil až s refrénem, byla by spokojenost s jejich setem takřka absolutní.

Jelikož večer ještě bude náročnej, volíme raději doplnění všeho možnýho a rezignujeme tak např. na Melotron v hangáru, což je možná škoda, leč stihnout vše by byla fakt samovražda. Zpět do víru dění nás vrhá potřeba vidět (konečně) dobrej set Aesthetic Perfection, jelikož loni na Amphi jsme je lehce prokaučovali a na Blackfieldu předloni to byl (z jejich strany) solidní průser. Cestou míjíme L’Âme Immortelle na hlavní scéně a nevěříme vlastním uším, do jaké hrůzostrašnosti se to Thomas Rainer uvrtal. Oči naštěstí směrem k nim neaktivujeme, neboť hrozí, že bychom ze Sonji Kraushofer mohli dostat zánět spojivek. Do hangáru naštěstí dorážíme zavčas, teprv se to chystá a my si můžeme v duchu i nahlas gratulovat, jelikož za náma už se z velké stage hrnou davy a v hangáru je na chcípnutí, a to jistě ne naposled! Tahle větší garáž je vzhledem k tomu, kolik je na Meře lidí (cca 25000 kousků) totálně poddimenzovaná, hangár na Amphi byl daleko větší při maximálně dvoutřetinovým počtu návštěvníků festu – tohle považuju za jednu z nejvýraznějších chyb Mery a rozhodně by se měl najít vhodnější (čti „větší“) prostor.

Daniel Graves začíná pro mě dost nezvykle jednou slokou z All Beauty Destroyed, absolutně bez podpory nástrojů či jiných mašinek a je to úvod docela působivý. Jelikož mají taky jen čtyřicet minut, mnoho toho stihnout nemůžou, Graves sundává kabát a heleho, „náhodou“ má na sobě nátělníček v deutschlandské trikolóře. Dostane se např. na Schadenfreude, z jinak dost nepovedené desky Till Death dávají naštěstí jen velmi vřele přijatou a sborově zpívanou Antibody, dostane se i na The New Black, jeden pomalej cajdák, co teda moc nebavil, snad zahráli i The Siren, jelikož, přiznám se, jsem byl hodně příjemně překvapenej, jako dobře jim to zní, atmosféru navíc dotvářely ventilátory různě měnící barvy díky nasvícení, tu zelený, červený, zas chvíli modrý… zkrátka jsem se nechal vtáhnout do koncíku jako celku, až jsem přestal pozorně sledovat, co vlastně hrajou. Jako zavírák samozřejmě Spit it Out, relativně dobře odvedená, i když ten Gravesův zpěv naživo zrovna v týhle písni prostě NIKDY nebude jako na desce, ale co už, s Aesthetic panuje spokojenost!

Venku se o něco na způsob folku snaží Saltatio Mortis, no nevím, kdybych chtěl vidět takovýhle kapely, tak jedu na Masters do Vizovic a netáhnu se přece až někam k Hannoveru…nalapáme tedy trochu vzduchu a šup zpátky do hangáru držet si solidní flek na In Strict Confidence. Tuhle legendu jsme před dvěma lety na Blackfieldu nestihli kvůli pozdějšímu příjezdu a problémům s rozbitým stanem, z čehož smutek se nám povedlo rozehnat až pomocí půllitrovky Krojtrlikéru za šest teuro. Když jsem si u Gravese (naoko) stěžoval, že naživo některý věci tak, aby zněly jako z desky, nezazpívá (což se ale určitě týká značnýho počtu kapel), tak pro Dennise Ostermanna tohle neplatí, to je čaroděj, hlasový mág, který snad naživo zní občas líp, než z desky. Jasně, řeknete si, že je to pitomý klišé, ale já měl ten pocit takřka od začátku až do konce setu, opět ukrutně krátkého (40 min.). Jen v songu Morpheus vynikla víc jeho kolegyně Nina de Lianin, naštěstí ale pasáží, která se nekryla s tou Dennisovou; společně si pak střihli Set Me Free, kde byla taky hodně slyšet, ale za tu pomyslnou hranici, kde by získala hlasovou převahu, se podle mě nedostala a právě tahle věc byla jedním z vrcholů setu. Další pak určitě Forbidden Fruit a Zauberschloss, vše podpořené videoprojekcemi, převážně se jednalo o klip příslušný k aktuálně hrané písni – jednoduché, ale velmi účinné, zvlášť v případě povedených klipů ISC. Závěrem obě holky z kapely předvedly působivý, modře nasvícený tanec s křídly (což obecně bylo na Meře dost oblíbené téma), takže i choreografie supr a jeden z nej zážitků tohoto festivalu.

A to už přebíháme zpět na hlavní stage, kde už cca čtvrthodinku pěje dvojice Einsamkeit a Dunkelheit, neboli Ulrike Goldmann a Chris Pohl z Blutengel. Jelikož plac před nima je, jak se dalo čekat, natřískanej, díváme se na třičtvrtěhodinovej zbytek koncertu z povzdálí. Hrají např. You Walk Away, Reich mir die Hand, z nové desky Omen minimálně Asche zu Asche, Save Us, Dein Gott nebo Holly Blood, ze „starších“ např. Engelsblut. Celkově myslím převažovaly ty anglicky zpívané songy, což mi k Blutengel pasuje méně než ty německé, ne že by Chris nezvládal anglickou výslovnost, ale často mi tam něco „vrtá v hlavě“, nesoustředím se na atmosféru písně, ale na to, co mi vlastně vadí. Když sečtu vzdálenost, ve které jsme se od Blutengel nacházeli, dále to, že jsem byl ještě pln pozitivních vibrací z ISC a taky to, že tihle pop vampýři hráli za světla a příležitost tak nedostala ohňová show, ale jen polonahé jeptišky, nevychází mi z toho tak silný zážitek jako dříve. Každopádně zvládli svůj set řemeslně velmi dobře, Chris jako vždy usměvavý, ukecaný, ale ne v té otravné míře, v jaké to zvládají někteří jiní frontmeni, prostě opět kvalita, která nezklame. Když si vezmu, že jsem z této „kapely“ měl ještě před několika lety spíše legraci, je to dost posun.

Ležíme, zevlíme a čekáme na jednu z hlavních hvězd tohoto ročníku. A už je tady! Rob Zombie je (dle zevnějšku) cca osmdesátiletej drban ve zvonáčích, kterej podle mě na tomhle festu neměl co dělat. Teda tohle jsem si myslel zejména do té doby, než jsem seznal, co za lidi na Meru dojelo – tolik metlošů jsem totiž nečekal ani náhodou, takže svý publikum nakonec asi přece jen měl. Líbí se mi od něj de facto dvě věci, a to profláknutej Dragula, navíc rmx verze ze soundtracku k Matrixu, kterou naživo prostě neodehraje, ani kdyby se rozpadl na tisíc kousků, k čemuž btw. asi mnoho nechybí, a pak zřejmě stejně provařená Living Dead Girl. Obě věci zahrál, naneštěstí ale zahrál asi deset věcí navrch, k tomu nějaký zfetovaný kecy, nad kterýma jen lid nechápavě kroutil hlavou, suma sumárum jeden z nejslabších článků festu.

Večer uzavíral německej Kabát neboli ASP, to už jsme ale vnímali jen ze stanu a v polospánku, přece jen je před náma ještě ta neděle.

Tak a vzhůru na Santorini! Ještě než se tak stane, musíme ale projít letištní kontrolou, což není úplně jednoduché minimálně vzhledem k tomu, že moje sandále drží pohromadě pomocí kroužků na klíče, čili hvízdám úplně všude (až na zpáteční cestu z Atén do Blavy, asi si řekli, že pro let na Slovensko to chvilku vypnou, přece jenom to asi taky žere elektřinu…). Poněkud bizarně se však jevil požadavek slečny celnice, která chtěla, abych sundal krytku z objektivu mého Kanónu, ale co by člověk neudělal, jen aby už byl z toho prostoru pryč.
Přilétáme v nesvéprávný čas, okolo půlnoci, žádnej bus směr „kamkoli z letiště“ už nejede a my tak budeme muset taxíkem, jelikož do naší „villy“ je to cca 13 km. Již v ČR se dočítáme, že na Santorini (a asi i jinde v Řecku) mají taxikáři jednotnou taxu – 35 Euro za auto, nezáleží na počtu lidí. Nu což, pěšky přece nepošmatleme, jdeme tedy k frontě taxíků – u poslední káry je nějakej postarší týpek, a tak to zkoušíme u něj – posílá nás ale k úplně prvnímu autu na začátek té fronty – evidentně tedy všichni jezdí pro stejnýho mafiána, jinak by tohle přesměrování nemělo logiku. Tlusťoch nás parkuje do auta, prý že máme počkat, že ještě někoho sežene. Prima, pomyslím si, to by snad opravdu mohlo vyjít levněji – a taky že jo. Do desíti minut byl zpátky s nějakou řecky mluvící holkou, čili ta obstarala veškerou noční taxi komunikaci (hurá), a po cca půlhodince jízdy po serpentinách nás borec vyhazuje před naší „villou“ a chce 25 peněz. Supr. Následuje ubytování made by dcera majitele a pokus o spánek pod společným prostěradlem.
První den neděláme zhola nic. Resp. nic, co by zasloužilo sáhodlouze popisovat – prostě vychutnáváme. Vychutnáváme zdejší černou pláž (takovej štěrkopísek) a zejména moře, které je vlivem větru sice poměrně neklidné, ale to nás nemůže odradit. Obhlížíme taky zdejší zásaby proviantu – opět zatraceně drahý mléčný výrobky, naopak docela levný a hlavně docela dobrý víno a pivko, zmrzlina však skoro žádná = zrada!
Druhý den se pěškobusem vypravujeme z naší vesnice Perissa do vesnice sousední, neboli Emporio. Původně jsme zamýšleli půjčit si kola, ale pak jsme to zavrhli s tím, že buď po svých, nebo rovnou bus. A dobře jsme udělali! Jako mor jsou zde totiž rozšířený čtyřkolky, lítá to tam jedna za druhou, čili by nám to kolo pěkně znechutili. Mimochodem dost to otravuje už tak těžkej vzduch a zejména – ty čtyřkolky často šoférovaly holky cca 16letý!!! Obávám se, že zdejší byrokracie policejního typu je v tomto dost benevolentní, stejně tak jako půjčovny. Prostě dáš 30 euro na den, otočíš klíčkem a jedeš – papíry nepapíry. V Emporiu měly dle miniobrázků v mapě být větrné mlýny, spíše tedy jejich zbytky – a bylo tomu tak. Po dobré hodině náročné cesty, jsouce neustále ohrožováni čtyřkolovým pekelným strojem, došli jsme až k soustavě cca 8 větrných mlýnů, z nichž v opravdu dobrém (obydleném) stavu byl jeden, z dalších zbyla více méně jen základní „věž“ plus nějaké ty trámy. I tak ale jistě potěšení pro fans mlýnů, které jako bonus doplnil roztomilý oslík, který se vůbec nebál objektivu fotoaparátu. Zajímavé je, že o této „památce“ jsme od majitelů „villy“ vůbec nebyly informováni, zato nás posílali všude možně jinam – inu, tohle holt nebylo nablýskané, ani jsme zde nic neutratili, to bude asi ten důvod. Tak rychle zpátky, nějaké to moře a spát, neboť další den nás čeká výlet z nejnáročnějších, a to návštěva hlavního města Firy a „best sunsetu ever“ ve městě Oia.
Tak autobusy tu mají moc pěkný, něco na způsob Studentagency je tu vlastně obyčejnej „linkáč“. Zajímavostí je prodavač jízdenek, kterej vystopí z autobusu a začne vyřvávat název cílové destinace (plus třeba nějaké mezistanice) a hnát lidi dovnitř. Až když se usadíte, tak to celý obejde a prodá vám jízdenku za euro šedesát až dvě dvacet – podle vzdálenosti. Fira byla o poznání rušnější než naše „domácí“ vesnice, inu, hlavní město. Rychle se zorientujeme a míříme nahoru na promenádu, kde se soustředí většina „městského“ ruchu a odkud se zejména nabízí otevřený pohled na moře a okolní ostrůvky = paráda! Po chvíli procházení však zjišťujeme dost podstatnou věc, a to že jsme vlastně s tou naší malou vesničkou jménem Perissa vyhráli, tady totiž (stejně jako ve městě Oia) nemají přístup do moře!!! Co tady pak celý dny dělá někdo, kdo zrovna nemá ten luxus v podobě bazénu přímo ve „ville“, nám zůstalo záhadou. Obchodů a kebabáren je tady sice xy, ale to moře! Následuje přejezd do Oiy, kde se v uličkách užších než ve Stínadlech mačkáme zejména s navlečenýma Asiatama ve včelařských kuklách, kteří nás ohrožují selfie tyčkama. Konečně nalézáme ono tolik fotografované místo a čekáme na západ slunce, až bude možné také nějakou tu fotku pořídit. Leč tento nápad má cca stovka dalších občanů různých národností (ty asijský vedou!), k tomu se těsně vedle nás rozjíždí american party podporovaná zdejším kebabem a finskou vodkou, a z focení se tak stává docela boj. Nakonec něco málo pořídíme (což jste jistě zaregistrovali) a raději ty davy opouštíme – hezky tu je, moc hezky, ale přerváno!
Kolem osmé večerní tedy jedeme přes Firu zpět do Perissy. Ve Fiře máme minimálně půlhodinku, a tak opět vystoupáme na promenádu – zrovna sice dávají ohňostroj, leč jinak už je tma, a tak co není nasvícený, to nevidíme (a ani nemůžeme fotit), samozřejmě.
Za zmínku stojí určitě ještě výlet lodí, během něhož se máte dostat z pláže „černé“ (Perissa) na pláže „bílou“ a „červenou“, za což si starší námořník účtuje 15 euro na osobu. Onoho dne se mu scházejí 4 lidé, z čehož evidentně nadšený není, ale jede, resp. pluje se. Míjíme rozmanité skály, které takhle „z vody“ vypadají opravdu masivně, fotit se dá jen sem tam, jelikož dost houpeme a občas na palubu přilítne nějakej ten litřík vody. Krom nás je na lodi němá Mexičanka a užvaněná Argentinka, s kterou zejména má kapitán lodi dost práce, neboť působí dost neodbytně. Na bílé pláži nakonec nestaneme, jelikož je moře poněkud neklidné, a tak po „domluvě“ se strojvedoucím plujeme radši k pláži červené, kde už se prý můžeme vylodit, na pláži zakempit a v moři se smočit, cca na hodinu a půl. Je to tady příjemné, ale zejména silný vítr ve spolupráci s pískem nám po nějaké době zábavu kazí. Po nalodění se dozvídáme, že neplujeme zpět do Perissy, ale jen do přístavu „na půli cesty“, z něhož pojedeme autem – no budiž, kapitán chtěl vzhledem k bídnému dni ušetřit. Sama cesta jeho polorozpadlou a rozpálenou károu je zážitek, ale spíš negativní, jen máme radost z toho, jak moc je rozmrzelý z vyloženě otravné Argentinky a nejradši by nás jistě vysypal na první křižovatce.
Jakkoliv byl závěr plavby z kategorie podivných, rozhodně něco podobného jako plavbu kolem pláží můžu doporučit!
Zbytek dovolenky už trávíme poklidněji, na pláži, v moři, u kebabu, na pláži, v moři a…zase v moři.
Pokud je někdo milovníkem koček, tak jako my, jistě ho potěší jejich množství (jistě nejen) v této lokalitě, některé z nich dokonce vykazovaly známky náklonnosti 😉
Jako takový bonus jsme cestou na letiště přes Firu znovu vystoupali na tamní promenádu, což se před osmou večerní ukázalo být skvělým tahem – tohle byl ten nejhezčí západ slunce na ostrově! Jako bonus č. 2 jsem na podlaze santorinského letiště našel ležet ploskatý tydlifon, který jsem neváhal poctivě odevzdat majitelce (teda alespoň doufám), následovalo obligátní pískání detektoru kovu a relativně bezproblémový návrat do vlasti (jelikož pár hodin zpoždění vlaku dnes přece nemůže nikoho rozházet, že jo).
Tak zas někdy!

Flag_of_Greece.svgTak jsme se rozhodli prozkoumat, co se to vlastně v tom Řecku děje za děsivou krizi. Tedy letenky, jízdenky a ubytování jsme kupovali cca před půl rokem, kdy sice krize už byla, nicméně nepsalo se o ní, myslím, tak zuřivě jako v této době.

 

Přílet do Atén nebyl zrovna z těch časných, ale to jsme si zvolili sami – Ryanair letěl na čas. Podle nevímužjakého průvodce se jízdenky na bus z letiště do centra kupovaly v malém kiosku před letištním terminálem, kterýžto nalézt nebylo nic těžkého. Na kiosku nás zaujala informace o tom, že následující týden je MHD zdarma, a to vzhledem k současné (blíže nespecifikované) situaci. Jak jsme se dozvěděli záhy, bylo to proto, že vláda chtěla lidem majícím možnost z bankomatů vybírat pouze omezené (nebo žádné) množství peněz ulehčit situaci. Během několika dnů prý ale v pokladně za výdělky z MHD chybělo několik milionů euro – tolik asi k řeckému uvažování. Hned u kiosku proběhl první z mnoha kontaktů s domorodci, to když se mě vysmátý padesátník s cigárem ptal, co že bych potřeboval, a doplnil to nezbytným „my friend“. Já se jen chtěl ujistit, že je MHD fakt zdarma, a toto ujištění opravdu proběhlo – z týpka se totiž vyklubal řidič autobusu, který nás měl vézt do centra, konkrétně na centrální náměstí s poetickým názvem Syntagma.

Na náměstí jsme opravdu dojeli a opravdu zdarma, i když cesta trvala úmorných cca 40 minut po nepříliš kvalitních silnicích (nebo jen jel jak prase, těžko přesně určit). Ze Syntagma pak měl následovat spoj trolejbusem k našemu ubytování – ale ouha, nic nejelo. Nebyli jsme jediní, kdo na tento trajfl čekal, ale po cca půl hodině jsme čekání i s některými dalšími vzdali a vydali se na procházku pěškobusem. Ještě předtím však bylo nutno zahnat popříletový hlad, což bylo v tuto hodinu (cca půlnoc) možné jen v KFC nebo v Mekáči. I zvolili jsme druhou z variant a za střední meníčko i s colou dali cca 11 euro – nemohu posoudit, zda je to moc, nebo ne. V mekáči jsem totiž byl naposled asi před 10 lety, a to jen na kafe.

Hostelnetřeba nějak obsáhle komentovat, na jednu noc to ušlo, na víc nocí by to asi nebylo – pobavila např. sprcha, která se spustila až po vložení padesáti centů – asi jako na Brutal Assault, jen bez těch podlážek a kusů betonu. Ráno nakupujeme – pečivo mají většinou jen balený, sýry nehorázně drahý (v přepočtu na Kč), sedáme do miniparčíku a chceme snídat, což se daří až skoro do konce, neboť si k nám přisedá řecký dědula s cigárem a chce se vybavovat. Když je mu oznámeno, že řecky neumíme, je evidentně smutný. No nic, jde se dál.

A to konkrétně směrem k Akropoli, jelikož co je tady taky jinýho k vidění, že jo. Akropoli vychutnáváme z nedalekého vršku, jelikož přímo do toho objektu je nutné platit vstupné, což teda za hromadu rozvalin platit nehodláme. V ulicích je nehorázné vedro, tudíž neustále dokupujeme chlazený pití, což taky začíná trochu lézt do peněz, ještě že to metro je pořád zdarma (a klimatizovaný – většinou), a tak se koukneme např. do přístavu Pireus (nuda, šeď, bordel, šeď), kde je však zakázáno (na vlakáči) fotit, takže zase nuda (a ještě k tomu opruz) a jede se zpět.

Ani nevíme jak, ale po sestoupení od Akropole se ocitáme v jakési zóně tržnic, kde se to různými fake výrobky jen hemží. A hemží se to tam taky černochy, kteří by vám rádi nasadili na ruku náramek přátelství a pak za to vyinkasovali nějaký eura. V Miláně byli velmi, velmi nepříjemní, tady se dali docela lehce odbýt, i to však bylo znamení, abychom se v těchto místech mnoho nezdržovali. Cestou fotíme zase nějaký ty hromady kamení, sem tam nějaký vyšší sloup, resp. skupinu sloupů, vyhýbáme se selfie tyčkařům zejména asijského původu a tak nějak spíš čekáme na večerní letadlo na ostrůvek Santorini, kde teprve začne ta pravá dovolenka.

Nutno dodat, že jsme v Aténách strávili ještě skoro jeden celý den po návratu ze Santorini. Děkujeme tímto Dopravnímu podniku města Atény, že za svá svezení opět nic nechtěl a my si tak mohli jet nakoupit kus od letiště za daleko levnější peníz, než by to vyšlo právě na letišti. Naopak neděkujeme odboru města, který zařizuje zřízení sociálních zařízení – taková jsme totiž nikde v Aténách nenašli a zbyly tudíž možnosti „do keře“ nebo „na letišti“. Humus!

Suma sumárum jsou (až na docela bujnou graffiti scénu) Atény značně nezajímavým městem, ze kterého nám v paměti asi utkví jen pár kvalitních milosů, klimatizovaný metro a dlouhý noční fronty u všech bankomatů, což se u nás jen tak vidět nedá. Zatím.

PS: Žádní uprchlíci nás neohrožovali ani v Aténách, ani nikde jinde, to abyste se na podobný blbosti nevyptávali v komentářích!

Tak ať to nezdržujem – jde se na věc. Jelikož mě a Jarušku neustále stíhají (a žel i dohánějí) pracovní resty, bereme si s sebou něco nedodělaného i na fesťák – hrůza, vím. V pátek ráno se tak nalodíme do expresu směr Praha s tím, že ve vlaku leccos stihnem, což se nám ale snaží překazit kašamalta trojice sedící hned před námi, která to zřejmě táhne už tak od středy. Tato bizarní trojice měla mimochodem složení borec, jeho holka a její matka, přičemž na padrť byly zejména obě ženštiny. Úroveň jejich otravnosti se samozřejmě stupňovala s vyžraným rumem a tak namísto aby nabídly ostatním a tím byla v celým voze srovnána hladinka (jak trefně poznamenal jeden týpek), tak litrovku vysály samy a před Prahou už jejich otravnost pociťoval celej vagón (o rumových výparech nemluvě). V Práglu přestupujeme do IC nach München, ve kterým je cca 12 Celsia (a venku cca 30, super). Nicméně do Plzně dojíždíme na čas, krátce před jedenáctou dopolední jsme na místě a jde se na oběd do nádražky. Zde nastává další nepříjemnost, neboť slečna mi sice natočí mnou objednanou desítku nefiltr, jenže na účtence mám jedenáctku, tudíž je slečna důrazně vyzvána, ať chybu napraví…achjo…už ani v nádražkách si člověk nemůže být ničím jistej. Po telefonu se spojujeme s přerovskou eskadronou (Anet, Peťan, Šakalík), která nám ochotně přepravuje stan, spacáky a karimatky, přičemž zjišťujeme další negativum – nejsou totiž na místě konání festu, ale motají se kdesi kolem Prahy.

Jelikož s úderem druhé odpolední začínají INSOMNIUM a divize Bochoř-Věžky se teprve kolem druhé hodiny má dostat do Plzně, volíme úschovu batožin se „zbytkem“ věcí ve skříňkách na vlakáči, do kterých se musí, věřte nebo ne, vhodit celých 2x 5 Kč(s) na den – paráda – až na to, že sem pro ně budeme muset zpátky. Nevadí – kdo ví, kolik si účtuje Pragokoncert za úschovnu u areálu. INSOMNIUM bez problémů stíháme, padne nějaký ten (jablečný) čider, lavičky nehorázně pálí do zadnic, ale co, vydržíme. Ihned po skončení finské parády se před našimi zraky rozprostírá Smolík s Alešem. Moc času ale nemáme, neboť, jak víte, naše věci hlídá nádražní skříňka a my musíme zpět – toho se iniciativně chytá právě Smolík s tím, že nás tam (Aleš) dopraví autem, jelikož majitel již byl požil. Na louce u kempu tedy nasedáme do rozpálené kocábky  s nálepkou „Z“ (jako Západočech!) a hurá na nádr. Návrat zpět, setkání s divizí Bochoř-Věžky, stavění stanu a rychle na koupačku do cca 2 km vzdáleného lomu. No zas tak rychle to nebylo, jelikož cesta byla pěškobusem a ještě k tomu plná trav a bodláků – jezírko přesto nalezeno a ta voda – jako led! Na závěr dne nám kvalitně zapěli a zahráli MOONSPELL a ARCH ENEMY, někdy mezi tím se nám ještě zjevil sósed, o kterém jsme do poslední chvíle nevěděli, jestli vůbec dorazí, ale na nějakou větší show to v pátek nebylo ani náhodou, ještě před koncem ARCH ENEMY to balíme a jde se chrnět – víkend bude dlouhý.

Sobota začíná stejným horkem, jaké bylo v pátek. Po výborném kafíčku a vydatné snídani  u sokolovských Lišáků volíme výpravu do centra pro dajaký ten tovar. Co se týká zázemí, perfektně zejména co do zubní hygieny posloužilo nákupní centrum Plaza. Přece jen je to ale hnusnej nákupák plnej lidí, co nevědí, jak naložit s volným časem, a tak rychle pryč na vzduch. Po obědě návrat do kempu a jelikož je vedro na zdechnutí a z kapel se nám zrovna nic nepozdává, jde se opět ku lomu, tentokrát i s (vedrem) znaveným Sósedem. Cestou zpět si dáváme jediné poživatelné točené pivo široko daleko, a sice G nepaster ve stánku před „Domem pohádek“ – jinak se ten zdejší humus pít nedal, navíc debilní kelímky z tlustýho plastu – nevermore. Jelikož jsme si ale koupili vstupenku taky do areálu, jdeme omrknout současnou formu HEIDEVOLK (nuda) a EQULIBRIUM (super, musím je zase začít víc sledovat!). Na závěr večera ještě posedíme na TESTAMENT a jsme velmi kvalitním (lehce melodickým!) thrashem takhle „naživo“ mile překvapeni – dobrej bonus, i když to není naše krevní skupina.

K areálu a organizaci obecně – program ve formátu A6 prodávanej za dvacku je zlodějina, chtít za hajzlíky v areálu peníze je taky zlodějina, jen dvoje koryta (jedna těsně před areálem), jedny uvnitř – to je zase poddimenzovaný. Security byla taky úsměvná – jak člověk nemá tašku, ani si ho nevšimnou – mohl bych v kapse pronýst spoustu zajímavých věcí – ti šašci jsou placení za nic! Úroveň toiek solidní, nic ven nevytíkalo (nebo sem si alespoň nevšiml), jídla v areálu i mimo něj dostatek, ceny nadprůměrné, ale s tím je zřejmě třeba počítat.

V sobotu se namísto koncertu toho německýho feťáka koná menší afterparty, ale naši aktivitu absolutně přebíjí několik skopčáckých stanovišť (kolem kterých je mimochodem už v pátek odpo brutální bordel) – Němci buď cosi řvou nebo si alespoň značně nahlas pouštějí přes dovezený aparát nějaké elektro úchylárny, oproti nimž je takový DJ BOBO kvalitní muzika. Kempem se tak ozývá mnohonásobné „Ruhe! Scheisse Musik!“, ale rachot utichá až k ránu…

Neděle opět začíná vydatnou snídaní o několika chodech (díky Lišákům!), následuje přesun za kulturou (a hygienou) do centra. V podvečer se pak při balení hlavního „altánu“ strhne menší baňkovačka i s úklidovou četou, která se od Šakalíka nechá zlákat na domácí trnkovicu a poslední dvě kapely celého festu (nepočítám ACCEPT), tedy AMARANTHE a ELUVEITIE, zanechávají tuze dobrý pocit, i když přece jen AMARANTHE  víc baví a ELUVEITIE je zajímavější spíš hudebně, jelikož AMARANTHE to do značné míry pouštějí z mašinek…

Závěrem snad jen tolik, že se na tento festival ve velmi milém městě dostavili velmi milí lidé, což nás možná nalákalo k uvažování o dalším ročníku, samozřejmě za předpokladu, že Pragokoncert nepřiveze v roce 2016 to, co je tento rok na MoR ve Vizovicích. Tož tak!