Archive for the ‘Doprava’ Category

Tak a vzhůru na Santorini! Ještě než se tak stane, musíme ale projít letištní kontrolou, což není úplně jednoduché minimálně vzhledem k tomu, že moje sandále drží pohromadě pomocí kroužků na klíče, čili hvízdám úplně všude (až na zpáteční cestu z Atén do Blavy, asi si řekli, že pro let na Slovensko to chvilku vypnou, přece jenom to asi taky žere elektřinu…). Poněkud bizarně se však jevil požadavek slečny celnice, která chtěla, abych sundal krytku z objektivu mého Kanónu, ale co by člověk neudělal, jen aby už byl z toho prostoru pryč.
Přilétáme v nesvéprávný čas, okolo půlnoci, žádnej bus směr „kamkoli z letiště“ už nejede a my tak budeme muset taxíkem, jelikož do naší „villy“ je to cca 13 km. Již v ČR se dočítáme, že na Santorini (a asi i jinde v Řecku) mají taxikáři jednotnou taxu – 35 Euro za auto, nezáleží na počtu lidí. Nu což, pěšky přece nepošmatleme, jdeme tedy k frontě taxíků – u poslední káry je nějakej postarší týpek, a tak to zkoušíme u něj – posílá nás ale k úplně prvnímu autu na začátek té fronty – evidentně tedy všichni jezdí pro stejnýho mafiána, jinak by tohle přesměrování nemělo logiku. Tlusťoch nás parkuje do auta, prý že máme počkat, že ještě někoho sežene. Prima, pomyslím si, to by snad opravdu mohlo vyjít levněji – a taky že jo. Do desíti minut byl zpátky s nějakou řecky mluvící holkou, čili ta obstarala veškerou noční taxi komunikaci (hurá), a po cca půlhodince jízdy po serpentinách nás borec vyhazuje před naší „villou“ a chce 25 peněz. Supr. Následuje ubytování made by dcera majitele a pokus o spánek pod společným prostěradlem.
První den neděláme zhola nic. Resp. nic, co by zasloužilo sáhodlouze popisovat – prostě vychutnáváme. Vychutnáváme zdejší černou pláž (takovej štěrkopísek) a zejména moře, které je vlivem větru sice poměrně neklidné, ale to nás nemůže odradit. Obhlížíme taky zdejší zásaby proviantu – opět zatraceně drahý mléčný výrobky, naopak docela levný a hlavně docela dobrý víno a pivko, zmrzlina však skoro žádná = zrada!
Druhý den se pěškobusem vypravujeme z naší vesnice Perissa do vesnice sousední, neboli Emporio. Původně jsme zamýšleli půjčit si kola, ale pak jsme to zavrhli s tím, že buď po svých, nebo rovnou bus. A dobře jsme udělali! Jako mor jsou zde totiž rozšířený čtyřkolky, lítá to tam jedna za druhou, čili by nám to kolo pěkně znechutili. Mimochodem dost to otravuje už tak těžkej vzduch a zejména – ty čtyřkolky často šoférovaly holky cca 16letý!!! Obávám se, že zdejší byrokracie policejního typu je v tomto dost benevolentní, stejně tak jako půjčovny. Prostě dáš 30 euro na den, otočíš klíčkem a jedeš – papíry nepapíry. V Emporiu měly dle miniobrázků v mapě být větrné mlýny, spíše tedy jejich zbytky – a bylo tomu tak. Po dobré hodině náročné cesty, jsouce neustále ohrožováni čtyřkolovým pekelným strojem, došli jsme až k soustavě cca 8 větrných mlýnů, z nichž v opravdu dobrém (obydleném) stavu byl jeden, z dalších zbyla více méně jen základní „věž“ plus nějaké ty trámy. I tak ale jistě potěšení pro fans mlýnů, které jako bonus doplnil roztomilý oslík, který se vůbec nebál objektivu fotoaparátu. Zajímavé je, že o této „památce“ jsme od majitelů „villy“ vůbec nebyly informováni, zato nás posílali všude možně jinam – inu, tohle holt nebylo nablýskané, ani jsme zde nic neutratili, to bude asi ten důvod. Tak rychle zpátky, nějaké to moře a spát, neboť další den nás čeká výlet z nejnáročnějších, a to návštěva hlavního města Firy a „best sunsetu ever“ ve městě Oia.
Tak autobusy tu mají moc pěkný, něco na způsob Studentagency je tu vlastně obyčejnej „linkáč“. Zajímavostí je prodavač jízdenek, kterej vystopí z autobusu a začne vyřvávat název cílové destinace (plus třeba nějaké mezistanice) a hnát lidi dovnitř. Až když se usadíte, tak to celý obejde a prodá vám jízdenku za euro šedesát až dvě dvacet – podle vzdálenosti. Fira byla o poznání rušnější než naše „domácí“ vesnice, inu, hlavní město. Rychle se zorientujeme a míříme nahoru na promenádu, kde se soustředí většina „městského“ ruchu a odkud se zejména nabízí otevřený pohled na moře a okolní ostrůvky = paráda! Po chvíli procházení však zjišťujeme dost podstatnou věc, a to že jsme vlastně s tou naší malou vesničkou jménem Perissa vyhráli, tady totiž (stejně jako ve městě Oia) nemají přístup do moře!!! Co tady pak celý dny dělá někdo, kdo zrovna nemá ten luxus v podobě bazénu přímo ve „ville“, nám zůstalo záhadou. Obchodů a kebabáren je tady sice xy, ale to moře! Následuje přejezd do Oiy, kde se v uličkách užších než ve Stínadlech mačkáme zejména s navlečenýma Asiatama ve včelařských kuklách, kteří nás ohrožují selfie tyčkama. Konečně nalézáme ono tolik fotografované místo a čekáme na západ slunce, až bude možné také nějakou tu fotku pořídit. Leč tento nápad má cca stovka dalších občanů různých národností (ty asijský vedou!), k tomu se těsně vedle nás rozjíždí american party podporovaná zdejším kebabem a finskou vodkou, a z focení se tak stává docela boj. Nakonec něco málo pořídíme (což jste jistě zaregistrovali) a raději ty davy opouštíme – hezky tu je, moc hezky, ale přerváno!
Kolem osmé večerní tedy jedeme přes Firu zpět do Perissy. Ve Fiře máme minimálně půlhodinku, a tak opět vystoupáme na promenádu – zrovna sice dávají ohňostroj, leč jinak už je tma, a tak co není nasvícený, to nevidíme (a ani nemůžeme fotit), samozřejmě.
Za zmínku stojí určitě ještě výlet lodí, během něhož se máte dostat z pláže „černé“ (Perissa) na pláže „bílou“ a „červenou“, za což si starší námořník účtuje 15 euro na osobu. Onoho dne se mu scházejí 4 lidé, z čehož evidentně nadšený není, ale jede, resp. pluje se. Míjíme rozmanité skály, které takhle „z vody“ vypadají opravdu masivně, fotit se dá jen sem tam, jelikož dost houpeme a občas na palubu přilítne nějakej ten litřík vody. Krom nás je na lodi němá Mexičanka a užvaněná Argentinka, s kterou zejména má kapitán lodi dost práce, neboť působí dost neodbytně. Na bílé pláži nakonec nestaneme, jelikož je moře poněkud neklidné, a tak po „domluvě“ se strojvedoucím plujeme radši k pláži červené, kde už se prý můžeme vylodit, na pláži zakempit a v moři se smočit, cca na hodinu a půl. Je to tady příjemné, ale zejména silný vítr ve spolupráci s pískem nám po nějaké době zábavu kazí. Po nalodění se dozvídáme, že neplujeme zpět do Perissy, ale jen do přístavu „na půli cesty“, z něhož pojedeme autem – no budiž, kapitán chtěl vzhledem k bídnému dni ušetřit. Sama cesta jeho polorozpadlou a rozpálenou károu je zážitek, ale spíš negativní, jen máme radost z toho, jak moc je rozmrzelý z vyloženě otravné Argentinky a nejradši by nás jistě vysypal na první křižovatce.
Jakkoliv byl závěr plavby z kategorie podivných, rozhodně něco podobného jako plavbu kolem pláží můžu doporučit!
Zbytek dovolenky už trávíme poklidněji, na pláži, v moři, u kebabu, na pláži, v moři a…zase v moři.
Pokud je někdo milovníkem koček, tak jako my, jistě ho potěší jejich množství (jistě nejen) v této lokalitě, některé z nich dokonce vykazovaly známky náklonnosti 😉
Jako takový bonus jsme cestou na letiště přes Firu znovu vystoupali na tamní promenádu, což se před osmou večerní ukázalo být skvělým tahem – tohle byl ten nejhezčí západ slunce na ostrově! Jako bonus č. 2 jsem na podlaze santorinského letiště našel ležet ploskatý tydlifon, který jsem neváhal poctivě odevzdat majitelce (teda alespoň doufám), následovalo obligátní pískání detektoru kovu a relativně bezproblémový návrat do vlasti (jelikož pár hodin zpoždění vlaku dnes přece nemůže nikoho rozházet, že jo).
Tak zas někdy!

Flag_of_Greece.svgTak jsme se rozhodli prozkoumat, co se to vlastně v tom Řecku děje za děsivou krizi. Tedy letenky, jízdenky a ubytování jsme kupovali cca před půl rokem, kdy sice krize už byla, nicméně nepsalo se o ní, myslím, tak zuřivě jako v této době.

 

Přílet do Atén nebyl zrovna z těch časných, ale to jsme si zvolili sami – Ryanair letěl na čas. Podle nevímužjakého průvodce se jízdenky na bus z letiště do centra kupovaly v malém kiosku před letištním terminálem, kterýžto nalézt nebylo nic těžkého. Na kiosku nás zaujala informace o tom, že následující týden je MHD zdarma, a to vzhledem k současné (blíže nespecifikované) situaci. Jak jsme se dozvěděli záhy, bylo to proto, že vláda chtěla lidem majícím možnost z bankomatů vybírat pouze omezené (nebo žádné) množství peněz ulehčit situaci. Během několika dnů prý ale v pokladně za výdělky z MHD chybělo několik milionů euro – tolik asi k řeckému uvažování. Hned u kiosku proběhl první z mnoha kontaktů s domorodci, to když se mě vysmátý padesátník s cigárem ptal, co že bych potřeboval, a doplnil to nezbytným „my friend“. Já se jen chtěl ujistit, že je MHD fakt zdarma, a toto ujištění opravdu proběhlo – z týpka se totiž vyklubal řidič autobusu, který nás měl vézt do centra, konkrétně na centrální náměstí s poetickým názvem Syntagma.

Na náměstí jsme opravdu dojeli a opravdu zdarma, i když cesta trvala úmorných cca 40 minut po nepříliš kvalitních silnicích (nebo jen jel jak prase, těžko přesně určit). Ze Syntagma pak měl následovat spoj trolejbusem k našemu ubytování – ale ouha, nic nejelo. Nebyli jsme jediní, kdo na tento trajfl čekal, ale po cca půl hodině jsme čekání i s některými dalšími vzdali a vydali se na procházku pěškobusem. Ještě předtím však bylo nutno zahnat popříletový hlad, což bylo v tuto hodinu (cca půlnoc) možné jen v KFC nebo v Mekáči. I zvolili jsme druhou z variant a za střední meníčko i s colou dali cca 11 euro – nemohu posoudit, zda je to moc, nebo ne. V mekáči jsem totiž byl naposled asi před 10 lety, a to jen na kafe.

Hostelnetřeba nějak obsáhle komentovat, na jednu noc to ušlo, na víc nocí by to asi nebylo – pobavila např. sprcha, která se spustila až po vložení padesáti centů – asi jako na Brutal Assault, jen bez těch podlážek a kusů betonu. Ráno nakupujeme – pečivo mají většinou jen balený, sýry nehorázně drahý (v přepočtu na Kč), sedáme do miniparčíku a chceme snídat, což se daří až skoro do konce, neboť si k nám přisedá řecký dědula s cigárem a chce se vybavovat. Když je mu oznámeno, že řecky neumíme, je evidentně smutný. No nic, jde se dál.

A to konkrétně směrem k Akropoli, jelikož co je tady taky jinýho k vidění, že jo. Akropoli vychutnáváme z nedalekého vršku, jelikož přímo do toho objektu je nutné platit vstupné, což teda za hromadu rozvalin platit nehodláme. V ulicích je nehorázné vedro, tudíž neustále dokupujeme chlazený pití, což taky začíná trochu lézt do peněz, ještě že to metro je pořád zdarma (a klimatizovaný – většinou), a tak se koukneme např. do přístavu Pireus (nuda, šeď, bordel, šeď), kde je však zakázáno (na vlakáči) fotit, takže zase nuda (a ještě k tomu opruz) a jede se zpět.

Ani nevíme jak, ale po sestoupení od Akropole se ocitáme v jakési zóně tržnic, kde se to různými fake výrobky jen hemží. A hemží se to tam taky černochy, kteří by vám rádi nasadili na ruku náramek přátelství a pak za to vyinkasovali nějaký eura. V Miláně byli velmi, velmi nepříjemní, tady se dali docela lehce odbýt, i to však bylo znamení, abychom se v těchto místech mnoho nezdržovali. Cestou fotíme zase nějaký ty hromady kamení, sem tam nějaký vyšší sloup, resp. skupinu sloupů, vyhýbáme se selfie tyčkařům zejména asijského původu a tak nějak spíš čekáme na večerní letadlo na ostrůvek Santorini, kde teprve začne ta pravá dovolenka.

Nutno dodat, že jsme v Aténách strávili ještě skoro jeden celý den po návratu ze Santorini. Děkujeme tímto Dopravnímu podniku města Atény, že za svá svezení opět nic nechtěl a my si tak mohli jet nakoupit kus od letiště za daleko levnější peníz, než by to vyšlo právě na letišti. Naopak neděkujeme odboru města, který zařizuje zřízení sociálních zařízení – taková jsme totiž nikde v Aténách nenašli a zbyly tudíž možnosti „do keře“ nebo „na letišti“. Humus!

Suma sumárum jsou (až na docela bujnou graffiti scénu) Atény značně nezajímavým městem, ze kterého nám v paměti asi utkví jen pár kvalitních milosů, klimatizovaný metro a dlouhý noční fronty u všech bankomatů, což se u nás jen tak vidět nedá. Zatím.

PS: Žádní uprchlíci nás neohrožovali ani v Aténách, ani nikde jinde, to abyste se na podobný blbosti nevyptávali v komentářích!

Brněnská smyčka

Posted: 11.2.2011 in Doprava

Vážení přátelé, vím, trvalo mi to nezvykle dlouhou dobu, však dohledat, kde všude jsem se v Brně prostřednictvím MHD (IDSJMK) octnul, nebylo vůbec jednoduché. Na vině jsou tomu především lidé zodpovědní za grafiku plánu sítě linek všeho toho, čím v Brně můžete jet – a že je toho zatraceně hodně. Krom metra, samozřejmě. Na to si zdejší obyvatelé budou muset ještě pár dob ledových počkat.

Vše začalo v čase 9.25 linkou S 3 z Hlaváku do Řečkovic. Nutno poznamenat, že zub času na zdejším nádraží zahlodal opravdu hodně, samozřejmě zdatně podporován vymaštěnými sprejery. Zpět na Hlavák a pro změnu linkou S 6 do Slatiny. Vlak (končící až V Uherském Hradišti) obsahoval dokonce i 1. třídu pro pár buržoustů. Nemilou záležitostí bylo dvacetiminutové stání kousek před Slatinou, kvůli kterému jsem málem zmeškal autobusový spoj do Chrlic, odkud jsem linkou S 2 (tak tak!) zamířil kam jinam než na Hlavák. Projížďka vcelku zajímavá, zejména komplex nádraží v Maloměřicích bude nutno prozkoumat, jak říkají Němci, zu Fuss. Indoš, kam se podíváš – což platí de facto o celém úseku od Hlaváku do Řečkovic, jedna továrna vedle druhé, tu nová, tu chátrající, paráda. Divím se, že Brno nefiguruje v emisích škodlivin někde na předních příčkách, občas kvůli všudypřítomnému dýmu ani Petrov nebyl vidět.

Po několikahodinové příjemné pauze v knihovně FF pokračovala Tour částí tramvajovou. Ve zkratce ji lze přiblížit takto:  Grohova – Technologický park – Komárov – Hl.n. – Židovský hřbitov– Hl.n. – Stará osada – Svratecká (za Komínem) – Hl. n. Za bratru vosumdesát vočí se toho tedy podařilo stihnout hodně, avšak jsem si samozřejmě vědom několika hluchých míst, která je pro příště třeba vychytat (a pořídit si solidní plán dopravní sítě!). Vozový park má brněnský dopravní podnik (co do druhů tramvají) bohatý, pokud se nepletu, napočítal jsem 6 různých typů souprav, z čehož musím vyzdvihnout zejména svižnou jízdu typu Porsche, který sice z Prahy moc nemusím, leč tady jsem si ho užil dosyta.

Jediné znatelné mínus spatřuji zřejmě v tom, že jsem se během dne asi desetkrát octnul na Hlaváku, protože jsem se zde většinou octnout musel, nejen ve vlakové části Tour. Chybí tu totiž něco jako perifernější uzly, kterých by se dalo využít k přestupům bez nutnosti navštívit právě ne příliš uživatelsky příjemné prostory hlavního (před)nádraží.

Tour de PID

Posted: 31.1.2011 in Doprava

Vážení přátelé, někteří zřejmě tušíte, že mám jakousi podivnou zálibu v tom, co velká většina z nás považuje za (mnohdy žel) nezbytnou a naprosto běžnou část (zejména) všedního dne – tou je cestování prostředky (pří)městské hromadné dopravy kolejového typu. Kde jinde se (v ČR) nacházejí pro tento požitek adekvátnější podmínky než v našem hlavním městě, že. Z důvodů časové náročnosti vezměte za vděk popisem poněkud zkratkovitým.

Tour probíhala tak, že vzhledem k výhodným polohám některých důležitých dopravních uzlů (Masarykovo nádraží, Hlavní nádraží) byly tyto navštíveny vícekrát. Odstranění tohoto „nedostatku“ by zřejmě umožnilo navštívít více lokalit během jednoho dne, takže je na čem pracovat.

Start (cca) v 5.36 na zastávce autobusu Terminál 2 (Ruzyně). Dále (rámcově) na stanici metra Dejvická, na konečnou trasy „A“ Depo Hostivař, z podzemí pak na „nádraží“ Na Knížecí kousek od Anděla a odsud směr Žvahov prověřit existenci dvou viaduktů, které kdovíproč nejsou viditelné z vlaku, který po těchto viaduktech přejíždí, čili se muselo vystoupit. Viadukty tam opravdu jsou (a jsou vcelku pěkné), jen ta dostupnost nic moc a tak sem se prošel na zajímavě řešenou stanici tramvaje Hlubočepy. Za chvilku už sem nasedal na Smíchově do Elefantu na Hlavák. Tady sem arbitrárně (v souladu s časy odjezdů) zvolil směr Zbraslav. Zejména zvenku vypadala lokálka do této části Prahy o dost hůř než Elefant, nakonec to ale byla celkem příjemná jízda a ještě příjemnější mohla být cesta zpět jednotkou Regionova, kdyby tato ale nebyla brutálně přetopená.

Cestou zpět do centra mě napadlo vylodit se již ve Vršovicích, a chybu sem, myslím, neudělal. Budova nádraží je tu velmi pěkná, takžo nezbylo než ji urychleně cvaknout a již přijíždí klasický Pantograf od Hlaváku směr Kolovraty. Je to již pár let, co sem tuto jednotku naposled využil v rámci linky do Berouna a musím říct, že mě její přítomnost příjemně překvapila, zaslechl sem totiž cos o úplném stažení těchto vlaků z provozu. Nestalo se tak (zatím) a mně se tak mohla zmocnit nostalgie. V Kolovratech sem se mírně seknul, a proto z nabídky časově zvládnutelných lokací zvolena byla cesta do Sedl(e)ce z Masarykova nádraží, také proto, že sem tam tušil výskyt Elefantu směr Ústí nad Labem, což se potvrdilo. Vlak byl sice nehorázně narvaný, ale výletní tempo vlaku umožnilo takový výhled, že se nad množstvím lidí dalo mávnout rukou.

Tour byla vzhledem k mírné promrzlosti velícího zájezdu a vidině domoviny tam v dáli ukončena ve 14.30, 90 minut před vypršením platnosti jízdenky. I tak ale její využití bylo více než nadstandardní.