Cestopisy řecké, díl I. – Atény

Tak jsme se rozhodli prozkoumat, co se to vlastně v tom Řecku děje za děsivou krizi. Tedy letenky, jízdenky a ubytování jsme kupovali cca před půl rokem, kdy sice krize už byla, nicméně nepsalo se o ní, myslím, tak zuřivě jako v této době.

 

Přílet do Atén nebyl zrovna z těch časných, ale to jsme si zvolili sami – Ryanair letěl na čas. Podle nevímužjakého průvodce se jízdenky na bus z letiště do centra kupovaly v malém kiosku před letištním terminálem, kterýžto nalézt nebylo nic těžkého. Na kiosku nás zaujala informace o tom, že následující týden je MHD zdarma, a to vzhledem k současné (blíže nespecifikované) situaci. Jak jsme se dozvěděli záhy, bylo to proto, že vláda chtěla lidem majícím možnost z bankomatů vybírat pouze omezené (nebo žádné) množství peněz ulehčit situaci. Během několika dnů prý ale v pokladně za výdělky z MHD chybělo několik milionů euro – tolik asi k řeckému uvažování. Hned u kiosku proběhl první z mnoha kontaktů s domorodci, to když se mě vysmátý padesátník s cigárem ptal, co že bych potřeboval, a doplnil to nezbytným „my friend“. Já se jen chtěl ujistit, že je MHD fakt zdarma, a toto ujištění opravdu proběhlo – z týpka se totiž vyklubal řidič autobusu, který nás měl vézt do centra, konkrétně na centrální náměstí s poetickým názvem Syntagma.

Na náměstí jsme opravdu dojeli a opravdu zdarma, i když cesta trvala úmorných cca 40 minut po nepříliš kvalitních silnicích (nebo jen jel jak prase, těžko přesně určit). Ze Syntagma pak měl následovat spoj trolejbusem k našemu ubytování – ale ouha, nic nejelo. Nebyli jsme jediní, kdo na tento trajfl čekal, ale po cca půl hodině jsme čekání i s některými dalšími vzdali a vydali se na procházku pěškobusem. Ještě předtím však bylo nutno zahnat popříletový hlad, což bylo v tuto hodinu (cca půlnoc) možné jen v KFC nebo v Mekáči. I zvolili jsme druhou z variant a za střední meníčko i s colou dali cca 11 euro – nemohu posoudit, zda je to moc, nebo ne. V mekáči jsem totiž byl naposled asi před 10 lety, a to jen na kafe.

Hostelnetřeba nějak obsáhle komentovat, na jednu noc to ušlo, na víc nocí by to asi nebylo – pobavila např. sprcha, která se spustila až po vložení padesáti centů – asi jako na Brutal Assault, jen bez těch podlážek a kusů betonu. Ráno nakupujeme – pečivo mají většinou jen balený, sýry nehorázně drahý (v přepočtu na Kč), sedáme do miniparčíku a chceme snídat, což se daří až skoro do konce, neboť si k nám přisedá řecký dědula s cigárem a chce se vybavovat. Když je mu oznámeno, že řecky neumíme, je evidentně smutný. No nic, jde se dál.

A to konkrétně směrem k Akropoli, jelikož co je tady taky jinýho k vidění, že jo. Akropoli vychutnáváme z nedalekého vršku, jelikož přímo do toho objektu je nutné platit vstupné, což teda za hromadu rozvalin platit nehodláme. V ulicích je nehorázné vedro, tudíž neustále dokupujeme chlazený pití, což taky začíná trochu lézt do peněz, ještě že to metro je pořád zdarma (a klimatizovaný – většinou), a tak se koukneme např. do přístavu Pireus (nuda, šeď, bordel, šeď), kde je však zakázáno (na vlakáči) fotit, takže zase nuda (a ještě k tomu opruz) a jede se zpět.

Ani nevíme jak, ale po sestoupení od Akropole se ocitáme v jakési zóně tržnic, kde se to různými fake výrobky jen hemží. A hemží se to tam taky černochy, kteří by vám rádi nasadili na ruku náramek přátelství a pak za to vyinkasovali nějaký eura. V Miláně byli velmi, velmi nepříjemní, tady se dali docela lehce odbýt, i to však bylo znamení, abychom se v těchto místech mnoho nezdržovali. Cestou fotíme zase nějaký ty hromady kamení, sem tam nějaký vyšší sloup, resp. skupinu sloupů, vyhýbáme se selfie tyčkařům zejména asijského původu a tak nějak spíš čekáme na večerní letadlo na ostrůvek Santorini, kde teprve začne ta pravá dovolenka.

Nutno dodat, že jsme v Aténách strávili ještě skoro jeden celý den po návratu ze Santorini. Děkujeme tímto Dopravnímu podniku města Atény, že za svá svezení opět nic nechtěl a my si tak mohli jet nakoupit kus od letiště za daleko levnější peníz, než by to vyšlo právě na letišti. Naopak neděkujeme odboru města, který zařizuje zřízení sociálních zařízení – taková jsme totiž nikde v Aténách nenašli a zbyly tudíž možnosti „do keře“ nebo „na letišti“. Humus!

Suma sumárum jsou (až na docela bujnou graffiti scénu) Atény značně nezajímavým městem, ze kterého nám v paměti asi utkví jen pár kvalitních milosů, klimatizovaný metro a dlouhý noční fronty u všech bankomatů, což se u nás jen tak vidět nedá. Zatím.

PS: Žádní uprchlíci nás neohrožovali ani v Aténách, ani nikde jinde, to abyste se na podobný blbosti nevyptávali v komentářích!