Archive for the ‘Chaosofie’ Category

Láska je válka

Posted: 16.1.2012 in Chaosofie

Tento příspěvek budiž dlouho očekávaným a poptávaným dílkem, záležitostí dlouho odkládanou, nakonec však spatřující světlo světa. Budiž sondou do duší těch, kteří takovou sondu nutně potřebují.

„Láska je válka“ je jednou z nejzajímavějších metafor obsažených v knize Lakoffa a Johnsona „Metafory, kterými žijeme“. Výhrady k této metafoře mám minimálně dvě.

Výhrada první – už onen koncept není úplně přesný, spíše než o „lásku“ jde v souvislosti s válkou o „dvoření se, o proces namlouvání“ (např. Pozvolna u ní získává půdu; Nakonec ji udolal; Je obléhána nápadníky; Pronásledoval ji vytrvale; Prchal před jejími lstivými úskoky, jak si ho získat apod.), to už je jistě vnitřně soudržnější metafora „Láska je cesta“ (Jsme na křižovatce; Byla to dlouhá, kamenitá cesta; Tento vztah je slepá ulička; Musíme teď každý svou cestou;  Teď už se nelze vrátit.) – jak příznačné.

Výhrada druhá – dostává se nám od Lakoffa s Johnsonem sice zdánlivě rigorozní popisné taxonomie, takhle nějak to v životě snad i funguje – tu více, tu méně, nikde však není uvedeno, že je to chyba. Samozřejmě, to již ani nebylo účelem dané knihy. Vlastně by to nemělo být podle některých názorů účelem žádné vědecké práce. Kritéria chybnosti totiž vykazují značnou individuální relativitu. Já si ale dovolím tvrdit, že to chyba je. Láska by nikdy neměla být pojímána jako válka. Láska přece nemá mít vítěze ani poraženého. Láska je kooperace. Pokud lásku (± = vztah) od začátku pojímáte jako válku, zaručeně to jednoho dne krachne. A lidé, co to takto pojímají, nemůžou být zákonitě nikdy šťastní. Potíž je v tom, že to může krachnout i v případě, když chcete lásku pojímat jako kooperaci – to už si pak také připadáte jako poražený (ve válce).

Samozřejmě – existuje několik způsobů, jak tuto „porážku“ zmírnit. Například uvědoměním si, že s určitým typem lidí jednoduše kooperovat nelze, což nemusí nutně pramenit z nich samotných, na výsledku to však nic nemění. Naštěstí existuje ještě vzácné minimum lidí kooperace schopných – a těch je třeba si vážit a vyzdvihnout je, nechat se jimi vést.

Závěrem přejděme k „vděčnosti“. A nepůjde teď o ten „vděk“, který neprojevují lidé, kteří vás neustále překvapují tím, že po vás napřed něco chtějí (radu) a po čase vás bezostyšně veřejně pomlouvají. Přiznám se, jeden takový ční nad ostatními a asi pro mě ještě dlouho zůstane hádankou.
Jde o ten „vděk“, který projevují (např. právě ve vztahu) lidé ochotní kooperovat, nebo již kooperující. A naopak, lidé neochotní kooperovat nebo kooperace neschopní jsou na tom s „vděkem“ často velmi bídně. Ano – nevděk světem vládne, jak známo. A přitom je to v podstatě velmi jednoduché. Stačí nebrat lásku (vztah) tak, že chcete dosáhnout něčeho ve svůj (názorový) prospěch. Stačí, abyste byli vzájemně vděční. Za cokoli. Pak máte vyhráno.

Název našeho dnešního pojednání budiž i jakýmsi mottem, které se bude linout takřka celým příspěvkem, jehož záběr je, jak už to tak u mě bývá, velmi široký a také velmi obecný. Najít se v něm ale musí každý sám. Uplynulý rok rekapitulovat netřeba, staly se věci dobré i špatné, někteří dělají mnoho pro to, aby se dostali na Černou listinu, někteří se tam ještě do konce roku stihli dostat – poněvadž si ale mysleli, že už na ní jejich jméno dávno figuruje, mnoho nového se vlastně nestalo.

Nyní již k podstatě věci. Je jasné, že i mě, stejně tak jako drtivou většinu lidí, modifikovalo prostředí, ve kterém jsem vyrůstal a žil, a také lidé, kterými jsem se více (přátelé) či méně (rodina) dobrovolně obklopoval. Pokud bych stručně rekapituloval, musím ale dojít k tomu, že i přes jistá pozitiva a jistá negativa, která jsem (opět více či méně dobrovolně) za svůj život „pochytil“, tato však nijak zásadně nemodifikovala jádro mé osobnosti, které zůstalo vůči všem výrazným vlivům inertní, a to, co se zejména přátel týká, jsem (byl) posledních cca 10 let součástí větší komunity s pestrým názorovým směřováním – tedy minimálně na začátku tohoto období, kolem šestnáctého roku věku, jsem mohl být jistě snadno ovlivnitelný jako většina osob v tomto období života.

Podívejme se ale věc poněkud jinak. Jak snadno může být v názorovém směřování ovlivnitelná osoba např. po dvacátém toku věku? Dalo by se uhadovat, že v té době je již osobnost člověka (takřka) pevně zformována a pokud se předtím držel nějaké životní koncepce, bude v ní pokračovat. Není to ale tak úplně pravda. Jsou zřejmě události, které mohou i zdánlivě názorově stabilního člověka nalomit tak, aby se dal zcela jiným směrem a aby začal činit to, co vidí kolem sebe nejvíce (počínaje si jako Čermák s korpusem – frekvence je vysoká, tak bude jev systémový). Je to ale správné? Nakolik mohou být životní peripetie důvodem pro to, aby člověk zásadně překopal svůj hodnotový systém a zařadil se jako ovce do stáda ostatních kolem(jdoucích)? Je vůbec možné nějak stanovit věk, ve kterém by člověk měl mít zformovanou jakousi životní koncepci, směr, kterým se bude ubírat, aby se nemusel nechávat strhnout davem? Teď se ukažte, socio/psychologové a jim podobní…podle mě to totiž nelze. Ať tak či tak, jedno by mělo být jasné – chraňte si svou individualitu, nikdy nevíte, kdy se vám bude hodit!