Archive for the ‘Seriály a filmy’ Category

Cirkus Bukowsky

Posted: 6.11.2013 in Seriály a filmy

cirkus-bukowsky-recenze-445x259

Jen pár slov k až „hysterickému“ oslavování nového kriminálního díla České televize „Cirkus Bukowsky“. Pominu-li to, že je strašně těžké odmyslet si od protagonistů seriálu ty hrůzy, ve kterých bylo možné je vidět/vídat dřív – Klepl (Ulice, Letiště, Kameňák), Řezníček (Letiště), Dlouhý (skoro všechny pseudomafiánský filmy posledních deseti let) atd. – je tempo seriálu hodně unylé a příběh se prakticky nikam neposouvá. S prvním „pořádným“ podezřelým, jelikož je jasné (?), že Bukowsky to neudělal (a hned v druhém díle je to jasné i tomu policajtovi!), si seriál nevystačí ani jeden celý díl, a než by se k němu zase někdy (alespoň trochu) rafinovaně zase vrátil, nechá ho rozplácnout o kapotu sporťáku. Z celýho seriálu tak zatím poměrně paradoxně nejvíc zaujmou Bukowského vnitřní monology, které jsou samozřejmě co do kvality jen nepatrným zlomkem vnitřního hlasu takového Dextera – dva hlavní „hrdinové“ si vyměňují jen kusé věty, které nejsou ani „chytré“ (= osvětlující případ), ani vtipné, v podstatě místo mluvení raději kouří nebo popíjejí nějaké tekutiny. Mimochodem – jak moc chce ještě seriál divákovi sugerovat, že má policajt Kuneš problémy s chlastem? To bude v příštím díle zvracet ne (jen) dvakrát, ale třeba pětkrát? Stačilo – my už jsme to pochopili!

Kritiky seriál nadšeně hodnotí jako vydařenou inspiraci „novodobým severským thrillerem“, někteří tam vidí i něco z vlivů britské produkce. Absolutně nechápu. Delší letecké snímání auta/vlaku (resp. jen vlaku) může být zajímavým několikasekundovým zpestřením, to je tak vše. O akční scéně z prvního dílu, ve které Řezníček zpomaleně vyskočí z jedoucího auta, se raději rozepisovat nebudu, v druhém díle jsme ale byli svědky takové koncentrované klišovitosti v podobě týpka skákajícího ze střechy na střechu za svitu neonů (a Řezníčka zmateně pobíhajícího pod ním spíše než za ním), že jsem se skoro smíchy potrhal. Dále např. samotný cirkus – když nemá rád hady, proč si ho v tom přívěsu furt nechává? Nebo zdravotní sestra, se kterou si domluvil válendu – to muselo být zas tak klišovitý, zejména ten její odchod? (pokud ještě v budoucnu sehraje nějakou roli, budu se kát, ale podle mě se tak nestane). Ano, my víme, Bukowsky je děvkař, samoúčelnýma scénama to stále dokola zdůrazňovat je ale až (nechtěně) komické – alespoň však, na rozdíl od Kuneše – ne nechutné. Snad se více začně rozvíjet příběh a přestane se plýtvat „scénama pro scénu“, nic jiného si nepřeju, ale zatím je seriál jen nablýskanou pouťovou atrakcí, ze které člověk už po pár minutách nemá vůbec nic.

Vážení přátelé, vážené kontakty, milé děti. Nedalo mi to a přerušil jsem na chvíli duši, mozek a mou slovní zásobu vulgarismů povznášející práci na disertaci a rád bych se podělil o několik myšlenek a postřehů nad velkolepým bijákem Temný rytíř povstal (dále jen „nový batman“), a to zdaleka nejen proto, že řadu účastníků sobotní bečky jistě doteď zajímá, na čem jsem to vlastně den před tím byl v kině.

Já na rozdíl od většiny ostatních nehodlám srovnávat nejnovější batmanovský počin s batmany předchozími, i když si nemohu odpustit poznámku v tom smyslu, že ač je pro mě Bale jedním z nejlepších herců současnosti, postava Batmana pro mě navždy zůstane spojena spíše s Michaelem Keatonem (a Jackem Nicholsonem), tedy s dobou, kdy jsem jako malý (či spíše mladý) klučina nemohl po zhlédnutí prvních dvou dílů zaručeně nějakou dobu klidně spát, maje tísnivý pocit, že si mě ten velký netopýr určitě v noci odnese do Gothamu (co bych za to dnes dal!).

Takže pěkně od začátku. Chromého  Waynea jednoho krásného dne oloupí neméně krásná zlodějka o jakési drahé korále. To ho však ještě povstat a navléct netopýří hábit nepřiměje, to až hlavní záporák (?) tohoto dílu Bane a jeho podzemní armáda. Že Baneova burzovní rošáda nebyla jen taková kratochvíle, poznáme ve chvíli, kdy Wayne přijde o „všechny“ dolary (nechali mu totiž např. dům, což by vám třeba přerovští exekutoři určitě nenechali). To však nevadilo dolary a pochopením k bližnímu obdařené zastánkyni udržitelného rozvoje Mirandě Tate, která se Waynea velmi, velmi ochotně ujala.

Příběh dostává jistý náboj ve chvíli, kdy zlobivá kočičí žena zavede Batmana do pasti. Bane ho nejenže (dočasně) porazí (za neustálého žvatlání hrůzu nahánějících frází), ale ještě ho uvrhne do vězení v jakési zemi typu Saudská Arábie. Tomu však předchází velmi komická scéna, resp. dvojscéna. Když Batman pomáhá na střeše jakéhosi baráku kočičí ženě z obklíčení Baneovými lidmi, prohlásí, že tohle nejsou/nebyli jen tak nějací chlápci, ale vycvičení žoldáci. To samé pak o těch samých chlápcích prohlásí kočičí žena směrem k Batmanovi, když ho lstivě zavádí do podzemí.

A to už jsme ve vězení kdesi v poušti (ta Nevadská to rozhodně není), ve vězení, odkud se dá dostat otvorem směrem nahoru, ale povedlo se to kdysi jen jednomu dítěti. Zcela nečekaně se to povede i Wayneovi po nějakém tom týdnu bušení a ten se tak zcela bez prostředků, znalosti terénu nebo třeba mobilního telefonu může za chvíli zase octnout nažehlený v ulicích Gothamu. Bale pak pomůže osvobodit celou gothamskou policii, do té doby si spokojeně zevlující kdesi pod městem, a vzhůru na Banea. Po několika tečkách do masky je z evil-monstra (Bane) najednou ubrečená holka a už by měl dohráno nebýt (z mého pohledu) hlavního záporáka filmu, tedy Mirandy Tate (ze které se vyklubala dcera Ra’s al Ghula). Nyní tedy Bane opět značně ožívá a Batmanovi oznámí, že ho musí zabít hned. To ale „zcela nečekaně“ znemožní kočičí žena na superfichtlu, a Tak má Bane konečně „za pár“. Jak jednoduché. Zbývá vyřídit Mirandu, kterážto se však jakožto řidička náklaďáku-začátečnice vyřídí sama, a taky vyřídit bombu s účinností 10 kilometrů, což už je úkol pro Batmana.

Jen tak mimochodem – proč musí být 9 z 10 jaderných fyziků z Ruska? Proč ne třeba z Albánie, Fidži nebo alespoň z Gibraltaru? K tomu ještě třeba připočítat velmi stupidně zvolené příjmení, které se v takovéto podobě (ověřeno rusisty) v Rusku nevyskytuje. Batman tedy nasedne do svého vznášedla (bez funkce autopilota – no ne!) a letí s bombou nad záliv či co. Pak už se jen zablýská a divákovo srdce usedá nad tím, jak James Gordon s nostalgií v oku leští Batmanovo logo nebo nad tím, jak opravdově Alfréd štká na Wayneově pohřbu. O to patetičtější je závěr, kdy máme spolu s Alfrédem možnost pozorovat zamilovanou (no ne!) dvojici Wayne – kočičí žena v nesmírně romantické restauraci.

Tak nějak nevím, co mají všichni ti školometi na csfd na mysli onou epičností, která (zřejmě) filmu vynáší tak vysoké prozatimní hodnocení. Dějová linka to ale (zřejmě) nebude. Aby to ale nevypadalo, že film zatracuju – naopak, bavil jsem se dobře, jen asi jinak, než ostatní.

Hned na úvod je třeba podotknout, že jsem neměl (ani jednu) knihu v ruce, čili hodnotím pouze film bez nějakých vazeb na literární předlohu. Také je třeba podotknout to, že jsem od filmu zejména (ač toho jinak vyvarován) vzhledem k mediální propagandě očekával fakt hodně. Ale pěkně popořadě.

Máme tady hlavního hrdinu, kterej dostal u soudu pěkně přes novinářský prsty a je nucen se stáhnout do ústraní, jelikož by mu jako správnýmu novináři nikdo dál nevěřil. A ejhle – ona zrovinka přichází nabídka od zakladatele průmyslu ve Švédsku, toho času na penzi a to rovnou na ostrově. Tento ctihodný pán chce vypátrat, co se stalo s jeho milovanou vnučkou před cca 40 roky, resp. chce zjistit, kdo z rodiny ji zabil, jelikož tím, že už si tyká s bohy severské mytologie, si je naprosto jistej. No a protože novinář nemá do čeho píchnout ve Stockholmu, nabídku starého pána přijímá a začíná si hrát ve srubu na skauta.

Paralelně tu máme Lisbeth Salander, psychopatickou hackerku, která ve svých cca 23 letech není svéprávná a musí za ni rozhodovat poručník. Tomu se jednoho krásného dne přihodí příhoda, a to rovnou mozkového charakteru, čili Lisbethiny finance nyní spadají plně do kompetence chlípného právníka či jakéhosi zaměstance sociálky, kterej to má naplánovaný tak, že za každý vyplacený peníze mu Lisbeth poskytne nějakou tu sexuální protislužbu. Poněvadž to ale přepískl a Lisbeth tak trochu neodhadl, je to najednou on, kdo se musí poníženě a rozhodně ne bez bolesti dívat na to, co zrovna Lisbeth napadne ohledně nějakého toho tělesného utrpení vůči jeho osobě. Zbývá ještě dodat, že když si starý pán neboli zakladatel švédského průmyslu vybíral, kdo mu vypátrá vraha jeho vnučky, prověřovala onoho „vyhaslého“ žurnalistu právě Lisbeth, která se jednoduše dokáže dostat do jakéhokoli počítače a získat jakákoli data.

Poněvadž potřebuje novinář na ostrově píchnout (má toho moc, no), na pomoc je povolána právě Lisbeth, která mu svým úžasným ťukáním do notebooku pomůže ihned objasnit nejednu zamlženou spojitost mezi slušnou skupinou brutálně zavražděných žen a oním průmyslovým (a tudíž dost bohatým) klanem, jehož (takřka) všichni členové neváhají obývat ten sám ostrov, ač spolu (takřka) všichni navzájem nekomunikují. Prostě Švédi. To, že bude jednoho rána milému novináři na prahu ležet zamordovaná kočka, mě vůbec nepřekvapilo (nechutné to však bylo dost), zato mě překvapila Lisbeth, která si při jedné z prvních příležitostí neváhala onoho novináře doslova osedlat. Od ženy, co nenávidí muže, bych to opravdu nečekal.

Sériový vrah (samozřejmě ten, který se nejvíce zasazoval o prozkoumání zmizení oné vnučky) je odhalen, a zatímco má již milého novináře „na lopatě“, nechá se od Lisbeth dost blbě (ale efektně) sejmout golfovou holí. Ta ho pak pronásleduje (ona na mašině, on v autě), ale jelikož vrahounovi smysly po zásahu golfovou holí do hlavy již moc neslouží, auto nabourá a (opět) efektně v něm vybouchne. Vnučka je následně nalezena živá až moc a to konkrétně v Londýně, kam uprchla, aby byla z dosahu bratra (onen vrahoun, před ním tu samou činnost vykonával jeho otec), který ji (stejně jako předtím otec) sexuálně zneužíval.

A co na závěr? Lisbeth se rozhodne (finančně) zničit člověka, který na začátku milého novináře potopil u soudu. Sjezdí (slítá) kvůli tomu půl světa, dokonce se hodí do blond verze (!), a nakonec se vrátí zase do Stockholmu, kde milému novináři koupí čupr motorkářskou bundu, jelikož jsou zrovna vánoce. Jenže jakmile přifrčí i s onou bundou k novinářově zaměstnání, vidí jej odcházet ruku v ruce s kolegyní, se kterou to tak nějak táhl od začátku přes střed filmu až tedy (ke smůle Lisbeth) do konce. Ta teatrálně zahodí bundu za kdovíkoliv SEK do nejbližšího kontejneru, hodí tam kvalt a již nabíhají závěrečné titulky.

Ano, dovtípili jste se, pro mě zklamání. Kamera plus (městská) scenérie s mnoha vlaky a hudba NIN to nezachránily. Proč si prosimvás taková top expertka na kompy (k tomu kámoška s dobrým padělatelem dokladů) jako Lisbeth už dávno nepostahovala z netu pár miliónů a chodila se ponižovat za oním úchylem, který měl v moci její finance? Ani příběh mě nijak zvlášť neoslovil, padouch byl odrovnán (se odrovnal) příliš jednoduše, k tomu to, že byl padouch, se divák dověděl jen z novinových výstřižků a jeho samolibého chvástání, neboli ani jednu jeho „obět“ nebylo možno vidět „live“ atd. atd. Na další díly jsem však zvědav, už jen kvůli Švédským dráhám.

Příspěvek takto laděný by zřejmě příslušel spíše do polí zájmu kulturálních nebo vizuálních studií, pokusím se však úvahy vést rovněž na pole sémiotiky a (teorie) komunikace obecně. Za mých mladých let bývalo zvykem, že pokud dávali v televizi nějakou tu kriminálku, či spíše kriminální seriál, detektiv (nebo „muž zákona“ obecně) byl nejednou drsňák, který nemá daleko k ostřejšímu slovníku, sklence alkoholu a známosti na jednu noc, v jádru však normální chlapík, který jen nedokázal někde napevno zakotvit a i přes relativní společenskou oblíbenost žil samotářsky.

O nějakých patnáct let později je tu však (snad až na onu „samotářskost“) absolutně odlišný prototyp krimihrdiny. Seriály nové doby se točí kolem postižení daleko zajímavějšího typu, než je záliba v prostitutkách a počínající alkoholismus – jde o postižení vyjímečná tím, že jejich majitelé paradoxně (?) disponují schopnostmi, díky kterým jsou právě tak oblíbení.

Zkonkrétněme – máme zde masového vraha Dextera,  Charlieho Eppese (a hlavně Larryho Fleinhardta) z Numbers, nový fenomén v podobě britského Sherlocka, možno sem zařadit i teprve desetiletého Jaka z nově vznikajícího Touch nebo i velmi nekriminální postavu Sheldona Coopera z dnes již kultovního sitcomu The Big Bang Theory. Všem těmto postavám je společná jedna věc – jsou to sociopati. Fenomén dnešní doby. A právě proto je diváci milují (nebo teprve budou), pro jejich vyjímečnost způsobenou jistou formou sociální poruchy.

A vyzdvihnul bych zejména protagonistu nové televizní adaptace románů Arthura Conana Doyla a také mladého matematického génia pod ochrannými křídly Kiefra Sutherlanda.

V případě britského mistra dedukce je zde zajímavý protiklad – i když totiž Sherlock (podobně jako např. Sheldon Cooper) mluví velmi rychle, aby tak demonstroval nabytost informacemi, můžeme si zároveň všimnout protichůdného jevu, kdy je mluvené slovo (implicitně) dehonestováno na úkor slova psaného.

Mnoho důležitých informací pro vývoj příběhu se totiž objevuje např. pomocí displeje mobilu nebo jiné vizuální platformy, což představuje protikladem k známým sáhodlouhým monologům doprovázející vždy předávání složky k určitému případu, přičemž bylo to předání složky de facto zbytečné vzhledem k tomu,že ten, kdo ji předával, vše řekl nahlas tomu, kdo si onu složku bral – typický případ kriminálek CSI).

V případě Jaka ze seriálu Touch je situace oproti Sherlockovi na jednu stranu zcela opačná – chlapec od začátku svého života, jak nám říká jeho „vnitřní hlas“, neřekl ani slovo. To je však podle člověka, který se právě o takovým způsobem nadané (!) lidi (resp. děti) zajímá, absolutně nepodstatné – mluvené slovo je podle něj zastaralé, zbytečné, v případě takových dispozic, jaké můžeme identifikovat u někoho, jako je Jake, někoho, kdo dokáže komunikovat skrze (ne)konečné posloupnosti číslic načmáraných ve svých sešitech, pomocí displejů mobilních telefonů (!) či zrnek popkornu.

Je třeba také stručně zmínit vnitřní řeč Dextera, která je sice transformována do zvuku, představuje však (např. v kombinaci se záběry na Dexterův notebook) navenek nekomunikovaný zvuk, cestu k oslabení mluveného slova na úkor myšlenek uvězněných v jeho mysli.

Všechny tyto aspekty jistě podporují Derridovu kritiku fonocentrismu nebo neadekvátnost generativistického označování psaného jazyka jakožto pouhé notace slova mluveného, považování psaného jazyka za jakýsi přívažek, jehož jedinou rolí je býti prostředkem transkripce. Moderní společnost obecně již také nevidí anomálie jako autismus (Jake), (lehčí) Aspergerův syndrom (Sherlock) atd. jako jedině defektní, lidé takto „postižení“ mohou být společnosti velmi prospěšní a na obrazovkách televizí (či spíše notebooků) se minimálně ve výše uvedených případech ona prospěšnost již projevila – divák je napjat, divák se baví, divám jim fandí – divák je rád.


S povděkem jsem kvitoval takový seriál jako Kriminálka Anděl mezi všemi těmi Ordinacemi a Pojišťovnami, i když seriál často obsahově (i formálně) pořádně za vlasy přitažený, přece jen se na to (nejen kvůli vizuálním efektům a hudbě Jana P. Muchowa) dalo více než dívat. Mám rád knihy Miloše Urbana, před pár lety mi takřka učarovaly. Mezi všemi těmi škváry o životech lidí prahnoucích po úspěchu (nebo naopak na okraji až za okrajem společnosti), o lidech promiskuitních, prohazujících si mezi sebou partnery jako knihy v knihovně, o šedivé české průměrnosti a malosti, byly Urbanovy (i když někdy až přehnaně morbidní) vize o slávě dávných častů probleskující skrze výjimečnými schopnostmi nadaného protagonistu něčím pro mě naprosto fascinujícím. A jak dopadla koláž těchto dvou subjektů?

Z mého pohledu moc dobře ne. Jsa již žel mírně ovlivněn spíše chladnými recenzemi (nejen ze školometského portálu csfd.cz) jsem se výsledku a priori obával nejen proto, že protagonistu měl ztvárnit David Švehlík (KA) – pokud mám totiž jistého herce zafixovaného v nějaké roli, těžko pak u mě probíhá „proces defixace“. To jsem ještě netušil (nebo jsem to pozapomněl), že role Kňoura připadla Marku Taclíkovi (parťák D. Švehlíka v KA) a role dr. Ropse dokonce Martinu Stropnickému (jejich nadřízený – kde jinde než v KA!). To už na mě bylo trochu moc, přiznávám. Vzít dvě postavy, které v jednom (velmi nedávno vysílaném a brzy znovu na obrazovku uvedeném) seriálu ztvárňují nerozlučnou dvojici a na jiné stanici z nich udělat těžké nepřátele, je pro mě velmi problematické. Tohoto stigmatu jsem se nezbavil celý „film“, spíše se neustále prohlubovalo. Mimochodem – film je v uvozovkách proto, že mi daný kus přišel jako jednou tak dlouhý (a na hlavu postavený) díl Kriminálky Anděl spíše než jako (televizní) film.

V jednom mají ale ti filmoví teoretikové a stálí návštěvníci art kina z csfd.cz pravdu – Urbanův literární svět, kde se tak úžasně mísí fikce se skutečností, je do filmu velmi, velmi těžce přenositelný (ve vší své autentičnosti samozřejmě vůbec). Jednoznačným kladem filmu je kamera, naopak zvuk v podobě patetických chrámových kompozicí (mnohdy jakožto jediný prvek nějak budující napětí) si mou přízeň nezískal.

Závěrem snad jen to, že se (tak jako další – paradoxně i ti, kdož Urbana nečtou) obávám filmové adaptace Sedmikostelí, mé nejoblíbenější Urbanovy knihy vůbec.

Tento díl považuju za zatím nejzajímavější epizodu seríálu Lie To Me, kterou jsem dosud viděl, a kupodivu to není ani kvůli Lightmanovým fíglům, ani kvůli sexappealu Torresové. Poněvadž seriál nesleduju úplně adekvátně, co se chronologie týká, je oním dílem epizoda číslo 2 z druhé řady, nazvaná „Truth Or Consequences“.

Díl začíná tak, jako máme možnost vidět v amerických filmech (a seriálech) pro teenagery. V obyčejném rodinném domě (rozuměj: asi tak 7 pokojů) je narvána cca stovka pártychtivých mladistvých, přičemž všem byste řekli plus mínus dvacet let. Spíš mínus. Ano, je to párty nějakého toho „alfa-beta-gama-delta“ spolku, co ve mně vždy vyvolávaly dojem nějaké sekty, ale kdovíproč je členství v takovýchto spolcích vždy velmi společensky ceněné (nebo je to tak alespoň prezentováno skrze ony seriály a filmy).

Na párty samozřejmě duní cosi jako hip-hop (proč tam nikdy nehraje death metal nebo třeba ebm?), v kuchyni deset týpků naráží malou bečku (ehm…) a kolem dokola je houf nedočkavců s těmi voskovanými kelímky, do kterých se u nás přestalo točit pivko na zábavách a diskách tak minimálně před deseti roky. V tom se k švarnému černochovi (změna oproti stereotypu!) přitočí švarná blondýna s tím, že se jí líbil jeho výkon na hřišti. Na jakém? To je asi vedlejší.

Černoch odpoví, že jen dělá to, v čem je dobrý, a že jestli chce blondýna vidět/vědět, v čem ještě je dobrý. Ona rádoby stydlivě sklopí oči, hned se však probere a už se jím nechá vést po schodech nahoru (stereotyp se nemění, škoda). Už na chodbě se před ostatníma začnou docela dost obírat, no a když černoch otevře dveře jednoho ze sedmi pokojů a vyhodí odtamtud dva týpky (co tam asi dělali?), jde se do akce naplno, knoflíky jen lítají vzduchem…

Černoch je ale ráno po kalbě zatčen za sex s nezletilou. To mu ona však prý zapomněla říct. K tomu se video těch dvou objeví na internetu, takže je tu ještě ke všemu obvinění z distribuce dětské pornografie (věřte mi, ta bloncka jako dítě rozhodně nevypadala). Ale jsme v Americe, zemi snů, tam je možný všechno.

Samozřejmě Lightman vyštrachá informace, které ukážou, že černoch je v tomto případě bez viny. Blondýna, jakožto středoškolačka s falešným průkazem z vysoké školy, se totiž vsadila se svými kámoškami, že bude mít sex s vysokoškolákem ještě před nástupem na vysokou (to je zřejmě v Americe taky vysoce prestižní záležitost). No a aby měla důkaz pro ony kámošky, tak si to celý nahrála. Nahrávku pak našel jeden náhodný pařan a jen tak z nudy ji šoupnul na internet.

Z původní oběti se tak vyklubala obyčejná děvka, která si potřebovala něco dokázat v kolektivu jí podobných. Její otec, kterýmu umírala žena na nevyléčitelnou nemoc a jehož firma ohlásila bankrot, ale pořád nemohl unést to, že za chybu v systému (to jsem nepochopil) nikdo nezaplatí. Nejvíc nemohl unést to, že jeho malá nevinná dceruška (muhehe) si to rozdává na internetu. To, že se do situace dostala vlastní iniciativou, mu v jeho zaslepenosti nedošlo. Holt byla tím posledním, v co věřil.

Státní žalobce, když viděl, jak se věci mají, musel všechna obvinění proti černochovi stáhnout. Právě státního žalobce onen zaslepený tatík obvinil z toho, že „zločin“ zůstane nepotrestán, zazvonil u baráku milého žalobce – a zastřelil ho. Protože někdo za chybu v systému, v americkým systému, přece zaplatit musel. Seriál mi tak znovu potvrdil, jak dobře umí tvůrci zasáhnout a efekt(iv)ně zobrazit bolavé místo amerického způsobu života jak v detailech osobního příběhu, tak současně kritickým rozborem celku.

Dlouho, předlouho jsem odolával tomu podívat se na seriál, jehož protagonistou je David Duchovny, pro mě navždy ikonicky spjat s kultovní záležitostí: Akta X. Ještě před tím, než jsem si dal první díl, jsem byl zásoben několika spoilery, např. že hlavní postava je rádoby spisovatel, jehož hlavní životní náplní jsou vztahy „na jednu noc“, chlast a drogy. Tato kombinace ve mě spustila jakousi apriorní obrannou reakci, nicméně, již jen kvůli Davidovi jsem mu dal šanci.

I když jsem neočekával nic světoborného, byl jsem po zhlédnutí prvního dílu upřímně zděšen, co za marast na bázi hromady více či méně kombinovatelných vulgarismů dokáže někdo vyprodukovat, načež jsem byl ujištěn, že dabbing je ještě „slabý odvar“ oproti originálu. V (z mého pohledu) prvním dílu se chlápek ve strip klubu udělá, když se na něm vlní sličná striptérka, přijde domů, kde se o skvrnu na jeho kalhotech zajímá manželka. Po nějaké chvíli se konverzace přesune do roviny „manželské hádky“, jejíž těžiště spočívá v tom, že manželka po sobě na toaletě neuklidila „krámy“, za což dostává od manžela vyčiněno, obratem však kontruje tím, že manžel tam po sobě často nechává nechutný hovna. Po chvíli „debaty“ v tomto tónu a na tato témata na sebe manželský pár skočí a dají si „rychlovku“. K popukání, že.

V dalším díle se dialogy točily kolem témat „odlišných“. Žena nabízí jiné ženě své kosmetické služby s tím, že má přece starost o její ochlupení, Duchovny zase rozvíjí brilantní dialog s neznámou: Zahulíš? (ona): Ale jo… Zašukáš? (Duchovny): Ale jo. Málem jsem smíchy sjel pod stůl.

Zde by se opravdu dala velmi operativně uplatnit Teorie nevkusu, kterou jsem kdysi rozehrál v brilantním náčrtu na jiném blogu. Ztrácet cenu s tímto počinem však nemá absolutně smysl. Jak postřehli někteří soudní lidé na portálu csfd.cz, jedná se o „pseudozábavu snažící se využít moderní nechutné trendy naší civilizace“ (salahadin) a „celé to vyvolává dojem bezútěšného marasmu komunity lidí, kteří jsou přesvědčeni, že život se dá tak nějak prošoustat, kterým nic neříká slovo odpovědnost a kteří zjevně ve svém životě nenarazili na skutečné problémy“ (gudaulin). Celkové hodnocení na již zmiňovaném portálu však dvěma citovaným komentářům neodpovídá, seriál má neskutečně vysoké hodnocení a člověk opravdu nestačí vycházet z údivu, co se dnešnímu divákovi líbí. I když…

Jednou větou: Totální zhovadilost s nulovým příběhem a velmi plochou charakteristikou postav, snažící se diváka zaujmout nefunkčním vršením vulgarismů a rozevlátým životním stylem protagonisty i dalších komparsistů.

HODNOCENÍ: 0/10 (= odpad!)