Mera Luna festival, díl 1., pátek + sobota

Posted: 19.8.2015 in Cestování a zážitky z něj, Hudba

Odjezd na hvězdně obsazený fest Mera Luna v Hildesheimu, plánovaný na pátek v cca 16 hodin, se sice o něco opozdil, to ale proto, že šoféra Mirage zdrželi bratia Slováci, který vzal v rámci spolujízdy z Blavy do Prahy. Asi aby se jim Mirage pomstil, poslal je v rámci pražskýho kulturního vyžití na Vítkov s tím, že je tam socha Jana Žižky a taky se tam deset let skladoval nabalzamovanej Klement Gottwald. Mimochodem ještě v Praze se dozvídáme velmi smutnou skutečnost, Johan ze Suicide Commando je ve špitále, kapela se tedy konat nebude a „místo nich“ budou X-Rx, což je samozřejmě jako náhrada výsměch, ale holt asi nebyly na nic jinýho časový možnosti.

Těsně za hranicema s Rajchem tachometr rázem atakuje dvoustovku, a tak se stane, že dokonce několikrát předjedeme Simíra i s Gerchánem. Veškerý obavy ale rozptyluje hlas Dennise Ostermanna, který se line z CD přehrávače, co na tom, že pořád dokola…a když si domyslíte nějaký ty plechy, impozantní západ slunce a nekonečný pole plný vrtulí větrných elektráren, je o atmosféru postaráno.

K areálu přijíždíme něco kolem jedenácté večer, uháníme vyměnit vstupenky za pásky a zejména najít místo na stan, co nejrychleji ho uvést do provozu a trochu se prospat. Nutno poznamenat, že pro „nováčky“ a zejména nováčky zahraniční tenhle fest moc user friendly není. Prostě jsme si stoupli do první větší fronty za lidi, co taky třímali lístky v ruce, a doufali, že jsme správně (jelikož i Němci sami si nebyli jistý, zda je to ta správná řada…). Což o to, tohle trvalo cca 15 minut, holky u pásek byly neskutečně pomalý, nicméně ta pravá lahůdka přišla až s hledáním místa na stan. Představte si letištní ranvej a všude okolo ní páskama vymezený plochy, kde se dá něco postavit. Jenže ať jsme chodili doprava či doleva, nahoru a zase dolů, vždycky na nás pomrkávalo místečko tak maximálně na jeden spacák. Vožralý Němky se sice snažily nám pomoct, když jsme ale přešli do angličtiny, začaly se takticky stahovat zpátky. Po nějaké době, která se zdála být nekonečnou, jsme stan ne úplně stoprocentně postavili a prostě jsme doufali, že to do rána třeba nespadne. Mimochodem ještě v pátek v noci jsme potkávali chudáky, co bezmocně dřepí na ranveji s veškerou bagáží a kteří prostě neměli kde ten stan upíchnout, nemluvě o tom, že dost lidí dorazilo až v sobotu dopoledne…

Ráno jdeme omrknout okolí dál než jen do sprch a na hajzlíky (obé ve velmi dobré kvalitě), ale chodíme spíš jen tak nějak intuitivně, jelikož něco jako mapku areálu nemáme – byli jsme holt večer tak unavení, že jsme si ji u pásek zapomněli vyptat, samotný holky u vstupu nám pak krom pásek nedaly vůbec nic, ani pytel na bordel, ani třeba rozpis kapel kdo kdy hraje – docela bída po týhle stránce. Následně si uděláme hezkou zu Fuss procházku do historickýho centra Hildesheimu, jelikož i když se už v areálu hraje, je to tam samej středověk, což nás vůbec neoslovuje.

No nic, je tady (naše) první smečka dne, a to doslova – berlínský hovádka jménem Ost+Front. Leč už s prvníma tónama je nám jasný, že tady něco nehraje, resp. hraje, ale nezní. Nejsem vůbec žádnej zvukovej mistr a předem se omlouvám za možný bláboly, ale nejsem si jistej, zdali to byla jen chyba zvukaře, nebo svý dělal i vítr „odnášející“ zvuk stranou od lidí. Každopádně mě udivilo, že se za celej set nic moc nezměnilo, prostě to bylo chvíli lepší, chvíli horší – takovou bagatelizaci bych čekal na nějaké vesnické odrhovačce, ne na fesťáku za 90 éček. Hlavně proto, jakej produkujou Ost+Front rachot, se však dalo od takových chyb oprostit a nechat se čtyřicet minut unášet jejich zvukovou smrští. Kapela nastupuje za zvuku hymny Německé demokratické republiky Auferstanden aus Ruinen a hned do nás pumpuje song Ost+Front 2014 – velmi dobrá strategie na úvod setu zvolit skladbu nesoucí název kapely. Setlistu nemám moc co vytknout, trochu mě mrzí, že nehrajou moc nejoblíbenější 1+1, nicméně dostalo se alespoň na baladu Denkelied (tentokrát bez show s dětským sborem), velmi oblíbenou Fleisch nebo Ich liebe es, celkově hned čtyři věci z Ave Maria, což je velmi dobře. Hodně zafungovala taky Mensch, kde každej verš začíná „Wer macht…“, což samozřejmě nejednoho si prozpěvujícího posluchače láká k výslovnosti „Wehrmacht“. Kapela jako by se ale malinko uklidňovala – dva ze tří majitelů kytar nastoupily v docela nudné kombinaci bílých, lehce zakrvácených košil s černou kravatou, tedy v outfitu, kterej na sobě měl nejeden návštěvník festu v daleko kreativnějším provedení, „nácíček“ Eva Edelweiss zase disponovala obyč uniformou, ne tím úžasným bílým pláštem až po zem jako předloni na Blackfieldu. V podstatě jediný dva momenty oživující set byly ty, že lídr Hermann poslal lidem do předních řad obří Blutballon, po chvilce pinkání ale doputoval zpátky k němu, kde ho nekompromisně bouchnul. Eva Edelweiss pak pro pobavení přijela na stage ze zákulisí na něčem jako je invalidní tříkolka, což opravdu působilo legračně, když ale po jednom songu stráveným za klávesama opět sedla na vozík a jezdila sem a tam, už to tak vtipný nebylo. Podle mýho jsou zatím Ost+Front kapelou spíš na menší festy nebo pro kluby – na tak velkým fesťáku jako by si nevěděli rady s průběhem vystoupení. Přes všechny výhrady jsem ale rád, že jsem je zase viděl a těším se na jejich další vývoj.

Přesně tak, Ost+Front byli ještě jakž takž poslouchatelní, pravej průser však právě nastává. Na hlavní stage nastupují naši oblíbenci Lord of the Lost, tentokrát v outfitech á la rozervanej pytel od brambor. Co je však hrozný, je zvuk – přece jen i přes občasný dunění škopků a drcení kytar produkujou na rozdíl od OF docela „melodický“ věci, čili právě u nich se naplno projevilo to, co set před tím jen tak zlověstně hrozilo ve vzduchu. Basa a bicí totiž hrály prim a výrazně přebíjely hodně stáhnuté vokály, což se ale k lepšímu měnilo až dlouho po Harmsově nespokojené gestikulaci. Celkově to znělo, jako by hrály chvíli bedny vpravo, pak ty vlevo, pak chvíli teda všechny, ale pak začalo kolečko po reprácích nanovo. Opravdu nechápu, že se s tím něco zásadnějšího stalo až cca v půlce setu, sestávajícího jako u OF z devíti věcí. Až na Kill it With Fire, která je podle mě dost obyčejná, poskládali setlist kvalitně – na úvod novinku Full Metal Whore, přes Black Lolitu, Die Tommorow, „pravěkou“ Dry the Rain až k horkovzývající latinu La Bomba. Na závěr nezbytný selfíčko s „davem“ lidí v pozadí, úsměvy na všechny strany, nicméně tohle v pořádku nebylo, to vůbec ne – ze čtyř jejich dosud shlédnutých koncertů byl tenhle jasně nejhorší – už aby byli někde poblíž v klubu, kde snad probíhá, resp. musí probíhat komunikace ohledně dolaďování zvukových nedostatků mnohem pružnějc. Na konci už tak dost rozpačitého setu si Harms nechává donést od poskoka z crew kytaru, zahraje (?) na ni pár akordů a pak ji teatrálně rozmlátí na kousíčky – snad jsme si tímto to negativní ohledně LOTL vybrali na pár let dopředu…

Ještě mezi těmahle kapelama stíháme v hangáru, tedy na druhé scéně, kousíček Zmrzlý Plazmy. Přiznávám bez mučení – líbí se mi od nich všeho všudy jedna věc, a to Foolish Dreams. Počkali jsme si tři songy, jestli se mezi nima náhodou zrovna Foolish Dreams neobjeví, leč neobjevila se, a tak hurá zpátky – zpěvák, jinak působící tuším v Dioramě, byl značně nesympatickej tím, jak se pokoušel lidi vyhecovat, jako by snad byl někde na hokeji či fotbale – tohle teda nemusím.

Před náma jsou Deathstars a já trnu, co za zvuk se jim dostane. Ale co to? Že by to bylo čistý? No asi jo!!! Whiplasher se připotácí na pódium za prvních tónů Night Electric Night, což o to, on se na pódiu potácí rád a často, dneska mu to ale nějak nevychází a místy dle našeho soudu balancuje i tehdy, když to nemá v plánu, proto volí zajímavý tah, a sice dvě písně odzpívat v sedě, jak na nějakým srazu folkařů. Budiž, kapele to hraje výborně, tentokrát se zaměřuju hlavně na bubeníka Vice, který solidně diktuje tempo, ale ani ostatní nezůstávají pozadu. Po odchodu benjamínka Cata se kapela začala víc soustředit na muziku než na blbosti, a i když koncert postrádá nějaký výrazný moment překvapení, všichni jsou k tomu dost „v civilu“ (ty tam jsou slušivé uniformy a přehnané líčení), konečně se nám dostává kvalitního, ba dokonce profesionálního zvukového představení. Zastoupením songů ovládla setlist právě deska Night Electric Night (hned tři z osmi věcí), naopak z nejpovedenější fošny Termination Bliss hrají jen Blitzkrieg a Tongues, ze Synthetic Generation samozřejmě žádnou, holt čtyřicet minut je žalostně málo, ještě když máte v kapele tak trochu užvaněnýho frontmana. Jeho medově znějící, úchylná hláška ve smyslu „It’s nice to see all these homosexuals, transsexuals and other sexuals“ však pobavila tuze (a taky hezky vystihla složení publika, že jo). Nebýt první sloky v Perfect Cult, jejíž polovinu prostě Whiplasher zapomněl a hlasově naskočil až s refrénem, byla by spokojenost s jejich setem takřka absolutní.

Jelikož večer ještě bude náročnej, volíme raději doplnění všeho možnýho a rezignujeme tak např. na Melotron v hangáru, což je možná škoda, leč stihnout vše by byla fakt samovražda. Zpět do víru dění nás vrhá potřeba vidět (konečně) dobrej set Aesthetic Perfection, jelikož loni na Amphi jsme je lehce prokaučovali a na Blackfieldu předloni to byl (z jejich strany) solidní průser. Cestou míjíme L’Âme Immortelle na hlavní scéně a nevěříme vlastním uším, do jaké hrůzostrašnosti se to Thomas Rainer uvrtal. Oči naštěstí směrem k nim neaktivujeme, neboť hrozí, že bychom ze Sonji Kraushofer mohli dostat zánět spojivek. Do hangáru naštěstí dorážíme zavčas, teprv se to chystá a my si můžeme v duchu i nahlas gratulovat, jelikož za náma už se z velké stage hrnou davy a v hangáru je na chcípnutí, a to jistě ne naposled! Tahle větší garáž je vzhledem k tomu, kolik je na Meře lidí (cca 25000 kousků) totálně poddimenzovaná, hangár na Amphi byl daleko větší při maximálně dvoutřetinovým počtu návštěvníků festu – tohle považuju za jednu z nejvýraznějších chyb Mery a rozhodně by se měl najít vhodnější (čti „větší“) prostor.

Daniel Graves začíná pro mě dost nezvykle jednou slokou z All Beauty Destroyed, absolutně bez podpory nástrojů či jiných mašinek a je to úvod docela působivý. Jelikož mají taky jen čtyřicet minut, mnoho toho stihnout nemůžou, Graves sundává kabát a heleho, „náhodou“ má na sobě nátělníček v deutschlandské trikolóře. Dostane se např. na Schadenfreude, z jinak dost nepovedené desky Till Death dávají naštěstí jen velmi vřele přijatou a sborově zpívanou Antibody, dostane se i na The New Black, jeden pomalej cajdák, co teda moc nebavil, snad zahráli i The Siren, jelikož, přiznám se, jsem byl hodně příjemně překvapenej, jako dobře jim to zní, atmosféru navíc dotvářely ventilátory různě měnící barvy díky nasvícení, tu zelený, červený, zas chvíli modrý… zkrátka jsem se nechal vtáhnout do koncíku jako celku, až jsem přestal pozorně sledovat, co vlastně hrajou. Jako zavírák samozřejmě Spit it Out, relativně dobře odvedená, i když ten Gravesův zpěv naživo zrovna v týhle písni prostě NIKDY nebude jako na desce, ale co už, s Aesthetic panuje spokojenost!

Venku se o něco na způsob folku snaží Saltatio Mortis, no nevím, kdybych chtěl vidět takovýhle kapely, tak jedu na Masters do Vizovic a netáhnu se přece až někam k Hannoveru…nalapáme tedy trochu vzduchu a šup zpátky do hangáru držet si solidní flek na In Strict Confidence. Tuhle legendu jsme před dvěma lety na Blackfieldu nestihli kvůli pozdějšímu příjezdu a problémům s rozbitým stanem, z čehož smutek se nám povedlo rozehnat až pomocí půllitrovky Krojtrlikéru za šest teuro. Když jsem si u Gravese (naoko) stěžoval, že naživo některý věci tak, aby zněly jako z desky, nezazpívá (což se ale určitě týká značnýho počtu kapel), tak pro Dennise Ostermanna tohle neplatí, to je čaroděj, hlasový mág, který snad naživo zní občas líp, než z desky. Jasně, řeknete si, že je to pitomý klišé, ale já měl ten pocit takřka od začátku až do konce setu, opět ukrutně krátkého (40 min.). Jen v songu Morpheus vynikla víc jeho kolegyně Nina de Lianin, naštěstí ale pasáží, která se nekryla s tou Dennisovou; společně si pak střihli Set Me Free, kde byla taky hodně slyšet, ale za tu pomyslnou hranici, kde by získala hlasovou převahu, se podle mě nedostala a právě tahle věc byla jedním z vrcholů setu. Další pak určitě Forbidden Fruit a Zauberschloss, vše podpořené videoprojekcemi, převážně se jednalo o klip příslušný k aktuálně hrané písni – jednoduché, ale velmi účinné, zvlášť v případě povedených klipů ISC. Závěrem obě holky z kapely předvedly působivý, modře nasvícený tanec s křídly (což obecně bylo na Meře dost oblíbené téma), takže i choreografie supr a jeden z nej zážitků tohoto festivalu.

A to už přebíháme zpět na hlavní stage, kde už cca čtvrthodinku pěje dvojice Einsamkeit a Dunkelheit, neboli Ulrike Goldmann a Chris Pohl z Blutengel. Jelikož plac před nima je, jak se dalo čekat, natřískanej, díváme se na třičtvrtěhodinovej zbytek koncertu z povzdálí. Hrají např. You Walk Away, Reich mir die Hand, z nové desky Omen minimálně Asche zu Asche, Save Us, Dein Gott nebo Holly Blood, ze „starších“ např. Engelsblut. Celkově myslím převažovaly ty anglicky zpívané songy, což mi k Blutengel pasuje méně než ty německé, ne že by Chris nezvládal anglickou výslovnost, ale často mi tam něco „vrtá v hlavě“, nesoustředím se na atmosféru písně, ale na to, co mi vlastně vadí. Když sečtu vzdálenost, ve které jsme se od Blutengel nacházeli, dále to, že jsem byl ještě pln pozitivních vibrací z ISC a taky to, že tihle pop vampýři hráli za světla a příležitost tak nedostala ohňová show, ale jen polonahé jeptišky, nevychází mi z toho tak silný zážitek jako dříve. Každopádně zvládli svůj set řemeslně velmi dobře, Chris jako vždy usměvavý, ukecaný, ale ne v té otravné míře, v jaké to zvládají někteří jiní frontmeni, prostě opět kvalita, která nezklame. Když si vezmu, že jsem z této „kapely“ měl ještě před několika lety spíše legraci, je to dost posun.

Ležíme, zevlíme a čekáme na jednu z hlavních hvězd tohoto ročníku. A už je tady! Rob Zombie je (dle zevnějšku) cca osmdesátiletej drban ve zvonáčích, kterej podle mě na tomhle festu neměl co dělat. Teda tohle jsem si myslel zejména do té doby, než jsem seznal, co za lidi na Meru dojelo – tolik metlošů jsem totiž nečekal ani náhodou, takže svý publikum nakonec asi přece jen měl. Líbí se mi od něj de facto dvě věci, a to profláknutej Dragula, navíc rmx verze ze soundtracku k Matrixu, kterou naživo prostě neodehraje, ani kdyby se rozpadl na tisíc kousků, k čemuž btw. asi mnoho nechybí, a pak zřejmě stejně provařená Living Dead Girl. Obě věci zahrál, naneštěstí ale zahrál asi deset věcí navrch, k tomu nějaký zfetovaný kecy, nad kterýma jen lid nechápavě kroutil hlavou, suma sumárum jeden z nejslabších článků festu.

Večer uzavíral německej Kabát neboli ASP, to už jsme ale vnímali jen ze stanu a v polospánku, přece jen je před náma ještě ta neděle.

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s