Archive for the ‘Vzdělá(vá)ní’ Category

Vážení přátelé, narazil jsem v knihovně na jeden časopis ilustrovaný myšlenkovými pochody studentky (a možná i jejích kolegyň), která se právě dřela na zápočet, jak patrno z fotografií, doslova plivala krev 🙂 Inu nedalo mi to, a tak se s vámi o tento skvost musím podělit. Teoreticky je možné, že studentky pocházejí z nedaleké PDF, zůstaňme ale pracovně při tom, že jsou z FF, jelikož tento exemplář byl sbalen ve Zbrojnici z kulatého stolečku dole.

Exif_JPEG_PICTURE

 

 

 

Exif_JPEG_PICTURE

 

 

 

 

Exif_JPEG_PICTURE

 

 

 

Exif_JPEG_PICTURE

 

 

 

Exif_JPEG_PICTURE

 

 

 

 

Exif_JPEG_PICTURE

Vážení přátelé, abychom také nezapomněli na to, že jsem zde v Bukurešti primárně z důvodů studijních, podíváme se na některé zajímavosti zdejšího školství vysokého. A začneme zostra – každý rumunský študák disponuje takovou roztomilou průkazkou, díky níž má pak nárok na slevu 50% z veškerého jízdného – metro, tram, bus, bus s tykadlama (ne Smetanův) a taky vlak. To se pak jezdí, že jo. Takovou slevu měli obdržet i studenti přišedší ze zahraničí, ale ouha – kvůli „blíže nespecifikovaným obštrukcím“ univerzita od Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy nedostala potřebné papíry a sleva tak jednoduše není. Vrcholem omluvy úřednice bylo konstatování tzv. na půl huby, „že je to vůči nám (zahraničním) NE ÚPLNĚ fér.“

V rámci umírněného aktivismu jsem začal navštěvovat několik fádních předmětů typu SYNTAX, PRAGMATIKA nebo LEXIKOLOGIE. Forma výuky je zde (nečekaně?) ještě horší než v ČR, z 90% si vyučující něco povídá sám pro sebe, přičemž rumunské kurtizány si pod lavicí lakují nehty nebo leští iPody. Ne že by takhle toporně nebyla výuka vedena i u nás, neukázněnost těch skotáků však překvapila i mě. O poznání důstojnější formu měla přednáška (možná seminář, kdo ví) s názvem MIND IN EVOLUTION, vyučovaná v rámci programu OPEN MIND na filozofii, kde jsem pak také kotvil nejčastěji. Cca dvacet posluchačů, několik z nich i z řad postgraduantů nebo dokonce výš, nádherná učebna, nejpohodlnější židle/křesla, se kterými jsem se kdy setkal, avšak přednášející by dokázal uspat i člověka na metamfetaminu a jeho pronunciation připomínala kompars domorodců z filmu Van Helsing. Ale zajímavý téma, to jo.

I požádala mě jedna zdejší slečna o pomoc s angličtinou. Jen tak na chodbě univerzity. Jelikož odvaha se cení, přislíbil jsem nějaké ty konzultace, i když mi na tom všem něco nehrálo, zejména protože slečna s hrdostí v hlase prohlásila, že studuje anglistiku. Po chvilce bylo evidentní, že slečna nedá dohromady větu, že neví, kdy by mělo bejt don´t, kdy doesn´t a kdy didn´t. Spíš jen tak „aby řeč nestála“ jsem se slečny optal, jak se jí v tom prváku líbí, načež slečna nechápavě „odvětila“, že je ve třeťáku. No mě vomejvali. Jako malý bezvýznamný plus bych jí sice mohl přičíst to, že jako druhej jazyk v kombinaci má maďarštinu, nicméně i já umím líp vyslovit názvy budapešťských nádraží Keletipalyaudvar a Nyugatipalyaudvar. O tom, že slečna toho o angličtině dosud zřejmě opravdu mnoho nezjistila, svědčí i fakt, že mě měla za člověka, jehož je angličtina mateřským jazykem. Zčásti tak zodpověděla palčivou otázku, proč si k doučování vyhlédla právě mě – dalším důvodem bylo prý to, že její spolužáci na tom nejsou lépe než ona (no potěš vidle), a taky to, že už chodila do jakéhos kurzu, který jí toho ale moc nedal a jen tam zbytečně utratila prachy. Tímto byl též vynesen ortel nad případnou výší mého honoráře.

 

Tak zas někdy (=možná ještě jednou) – la revedera!

Vážení přátelé (a vážené kontakty), jelikož se mě již pár z vás ptalo (a zcela jistě ještě mnoho ptát bude) na jakési celkové zhodnocení Erasmu v Německu, rozhodl jsem se pro přehlednost uvést několik základních bodů, vztahujících se k zážitkům z Německa, resp. k tomu, co se stalo za dobu pobytu zde. Za některé (veřejnosti) méně srozumitelné body se neomlouvám, je to můj blog a mám na ně tudíž plné právo.

 

  1. akademická němčina je velmi příjemná a srozumitelná, nemá však nic společného s němčinou běžného (zejména studentského) obyvatelstva. Obě němčiny pak nemají takřka vůbec nic společného s němčinou v té podobě, jak se vyučuje na českých (i vysokých) školách.
  2. pokud máte nechuť ke čtení smluv (ještě k tomu v cizím jazyce), překonejte ji, můžete tak ušetřit nějakou tu tusícovku – na což navazuje bod další, a to sice
  3. ne vše je v Německu tak pünktlich, jak se všeobecně předpokládá, i zde jsou schopni např. špatně vystavit smlouvu, a pokud si dané chyby nevšimnete včas, je zde naopak vše pünktlich až moc na to, aby dotyčná instituce chybu uznala – máte holt pořádně číst smlouvy.
  4. vybavenost knihoven je v Německu (Postupim, Berlín) v porovnání s Olomoucí asi tak 1000:1, s Brnem tak 100:1 a s Prahou tak 10:1.
  5. na točený pivo se dá jít tak jednou za 14 dní (tím ale nemyslím na tradičních deset kousků), ledaže byste do Německa jeli s tím, že zde hodláte utratit veškeré své úspory.
  6. pomýšlíte-li na to, že váš (dnes tuze moderně řečeno) stávající vztah vydrží byť krátkodobý zahraniční pobyt, šeredně se mýlíte.
  7. nesnažte se (mimo univerzitu) bavit anglicky s nikým starším 40 let.
  8. pokud se chcete družit s místním studentstvem a nesledujete přitom vývoj světové politiky, hleďte to dohnat, jinak budete out.
  9. tak jako v ČR je zde rozšířen jakýsi obecný sportovní nacionalismus v tom smyslu, že lidi z okolí Berlína ve fotbale fandí celku Hertha Berlín jen proto, že je to nejblíž, a ne tomu, kdo je nejlepší – tedy Bayernu Mnichov.
  10. německé ceny cigaret mohou být v procesu odvykání daleko hybnějším faktorem, než rady lékaře či lékárníka – krabička zde vyjde na cca 5 Euro (130 českých).

Vše výše napsané tedy samozřejmě implikuje to, že studijní pobyt v zahraničí vřele doporučuju – takové zkušenosti doma nezískáte!

Svět se již před nějakým tím pátkem zbláznil, to je neoddiskutovatelný fakt. Před nějakým tím čtvrtkem se však – pokud to vůbec bylo možné – zbláznil ještě víc. Na následujících třech ukázkách bych chtěl demonstrovat to, když se nám ta věda tak trochu „vymyká z rukou“.

1) (I méně) Vnímavý čtenář jistě zaregistroval obrovský rozmach zpravodajsko-publicistického žánru, kterým je komentovaná fotogalerie. Jak prosté, jak účinné. Není toho času, však to známe – jak na produkci, tak na recepci. Stačí pár obrázků a (dost často infantilních, viz aktualne.cz) popisků, a můžeme to vydat. Když jsem si myslel, že nic děsnějšího přijít nemůže, stalo se to, že jsem narazil na útvar „miniinterview“ – redaktor se někoho na něco ptá, přičemž si však dotazovaný neuvědomuje, že je s ním jako při interview zacházeno – jedná se většinou o pár doplňujících otázech po nějaké tiskové konferenci apod. Kdepak! Hbitý redaktor onu „zpověď“ slátá do pěti šesti otázek (bez otazníků) a odpovědí (sem tam i neverbálního charakteru) a opět s tím můžeme jít ven! Dnešní profesionální žurnalistika. Maucta.

Zdá se snad býti nad slunce jasnější, proč není možné (v současné situaci) hovořit o vědním uchopení žurnalistiky v internetovém prostředí. Vždyť si každý dělá co chce! A nějaké standardy? Existují vůbec? Jaký má např. smysl psát o porušování zpravodajské normy, když ji de facto nikde nemůžeme uchopit – je to jen (křišťálově) čistý, v praxi nerealizovatelný konstrukt, který vlastně ani nechceme – vždyť kdo by takovým způsobem napsané zprávy v dnešní době četl?

2) S literaturou je to dost podobné. Má smysl (např. na seminářích současné literatury) aplikovat nějakou teorii na dílo, ve kterém protagonistka/autorka boří všechny konvenční bariéry tím, jak reálně popisuje erotické prožitky, jak mixuje časové linie, pojmenovává postavy X a Y namísto klasickými jmény a v závěru zjistí, že za všechno může otec, který ji v dětství zneužíval? Má skutečně interpretování uvedených (a jim podobných) postupů nějakou hodnotu z hlediska vědního?

V prvním případě novinář (či spíše jeho zaměstnavatel) přijde s nápadem, že je třeba ušetřit tolik a tolik místa pro tu a tu reklamu (nebo protlačit nápad někoho známého) a zavedou tak nový „žánr“, v druhém si zase autorka (více či méně deformována vlastní zkušeností) usmyslí použít ten a ten narativní postup, na s. 50 přejde k jinému postupu a na s. 150 začíná oba tyto (vždy po jedné stránce) střídat. Jsou toto legitimní důvody k tomu, aby se o daných záležitostech psaly odborné (bakalářské, magisterské, DOKTORSKÉ!) práce? Já myslím, že ne.

3) Samozřejmě, podobné otázky se mohou objevit také na poli lingvistiky. Konkrétně např. problematika jazykové politiky (dost živě diskutované téma na Slovensku) je z této kategorie. To, že se jím zabývají někteří lingvisté, je podle mě na pováženou. Z hlediska lingvistiky se totiž jedná o absolutně vykonstruovanou záležitost, tak jako (nejen) u příkladů 1) a 2). Pár lidí „tam nahoře“ chce prosadit něco – dobrá, to je však čistá politika, spadající tedy do politologie. Maximálně je z hlediska lingvisty možné říci – ano, to je zajímavé/ne, to je hloupost (a třeba i dodat PROČ si to myslím), ne však celou věc analyzovat z hlediska lingvistiky, ta nemá s rozhodnutími politiků nic společného (či spíše oni s ní, naštěstí). Jazyk je „útvar“ vyvíjející se podle vlastních zákonitostí a tak je třeba ho popisovat, není možné ho přece v jisté fázi chytnout a říct – tak, a teď se budeš vyvíjet tímto směrem! A pokud to kdysi možné bylo (resp. pokud kdysi byly podnikány snahy tohoto typu), tak bychom na podobné pokusy měli co nejrychleji zapomenout – sic to dopadne jako s žurnalistikou nebo literaturou!

Vždy jsem tvrdil, že peníze a strach jsem nikdy neměl. Není to tak úplně pravda. Před dnešním seminářem německé konverzace jsem mírné obavy pociťoval, především kvůli více než dvouleté německé nečinnosti. Po zjištění, že seminář je složen takřka výhradně z frekventantů germanistiky, jsem pomalu začal hledat nějakou únikovou cestu. I neutekl jsem, vyčkal, a výsledek pro mě byl více než překvapivý.

Prostřednictvím velmi interaktivního přístupu jsem se totiž dostal do tempa a ani nevím jak. Vždyť na to se historie neptá. Nutno dodat, že velmi přátelský přístup koordinátorky (spíš než vyučující) semináře hrál rovněž nemalou roli. A zejména to, že studenti (vesměs studentky, to byla jen taková falešná genderová skromnost) germanistiky nevykazovali takovou pokročilost, jakou bych od germanisty očekával. Opravdu nemám přehnané představy o „své“ němčině, ale po blízké interakci s několika studenty mohu říct, že jsme si takřka rovni (i když jisté „hoch“ výjimky samozřejmě existují). Tato skutečnost mě tedy motivuje nejen k (vesměs) pravidelné docházce do semináře tohoto, ale i do některého dalšího, protože když už, tak už – že jo.