Archive for the ‘Lingvistika’ Category

Příspěvek takto laděný by zřejmě příslušel spíše do polí zájmu kulturálních nebo vizuálních studií, pokusím se však úvahy vést rovněž na pole sémiotiky a (teorie) komunikace obecně. Za mých mladých let bývalo zvykem, že pokud dávali v televizi nějakou tu kriminálku, či spíše kriminální seriál, detektiv (nebo „muž zákona“ obecně) byl nejednou drsňák, který nemá daleko k ostřejšímu slovníku, sklence alkoholu a známosti na jednu noc, v jádru však normální chlapík, který jen nedokázal někde napevno zakotvit a i přes relativní společenskou oblíbenost žil samotářsky.

O nějakých patnáct let později je tu však (snad až na onu „samotářskost“) absolutně odlišný prototyp krimihrdiny. Seriály nové doby se točí kolem postižení daleko zajímavějšího typu, než je záliba v prostitutkách a počínající alkoholismus – jde o postižení vyjímečná tím, že jejich majitelé paradoxně (?) disponují schopnostmi, díky kterým jsou právě tak oblíbení.

Zkonkrétněme – máme zde masového vraha Dextera,  Charlieho Eppese (a hlavně Larryho Fleinhardta) z Numbers, nový fenomén v podobě britského Sherlocka, možno sem zařadit i teprve desetiletého Jaka z nově vznikajícího Touch nebo i velmi nekriminální postavu Sheldona Coopera z dnes již kultovního sitcomu The Big Bang Theory. Všem těmto postavám je společná jedna věc – jsou to sociopati. Fenomén dnešní doby. A právě proto je diváci milují (nebo teprve budou), pro jejich vyjímečnost způsobenou jistou formou sociální poruchy.

A vyzdvihnul bych zejména protagonistu nové televizní adaptace románů Arthura Conana Doyla a také mladého matematického génia pod ochrannými křídly Kiefra Sutherlanda.

V případě britského mistra dedukce je zde zajímavý protiklad – i když totiž Sherlock (podobně jako např. Sheldon Cooper) mluví velmi rychle, aby tak demonstroval nabytost informacemi, můžeme si zároveň všimnout protichůdného jevu, kdy je mluvené slovo (implicitně) dehonestováno na úkor slova psaného.

Mnoho důležitých informací pro vývoj příběhu se totiž objevuje např. pomocí displeje mobilu nebo jiné vizuální platformy, což představuje protikladem k známým sáhodlouhým monologům doprovázející vždy předávání složky k určitému případu, přičemž bylo to předání složky de facto zbytečné vzhledem k tomu,že ten, kdo ji předával, vše řekl nahlas tomu, kdo si onu složku bral – typický případ kriminálek CSI).

V případě Jaka ze seriálu Touch je situace oproti Sherlockovi na jednu stranu zcela opačná – chlapec od začátku svého života, jak nám říká jeho „vnitřní hlas“, neřekl ani slovo. To je však podle člověka, který se právě o takovým způsobem nadané (!) lidi (resp. děti) zajímá, absolutně nepodstatné – mluvené slovo je podle něj zastaralé, zbytečné, v případě takových dispozic, jaké můžeme identifikovat u někoho, jako je Jake, někoho, kdo dokáže komunikovat skrze (ne)konečné posloupnosti číslic načmáraných ve svých sešitech, pomocí displejů mobilních telefonů (!) či zrnek popkornu.

Je třeba také stručně zmínit vnitřní řeč Dextera, která je sice transformována do zvuku, představuje však (např. v kombinaci se záběry na Dexterův notebook) navenek nekomunikovaný zvuk, cestu k oslabení mluveného slova na úkor myšlenek uvězněných v jeho mysli.

Všechny tyto aspekty jistě podporují Derridovu kritiku fonocentrismu nebo neadekvátnost generativistického označování psaného jazyka jakožto pouhé notace slova mluveného, považování psaného jazyka za jakýsi přívažek, jehož jedinou rolí je býti prostředkem transkripce. Moderní společnost obecně již také nevidí anomálie jako autismus (Jake), (lehčí) Aspergerův syndrom (Sherlock) atd. jako jedině defektní, lidé takto „postižení“ mohou být společnosti velmi prospěšní a na obrazovkách televizí (či spíše notebooků) se minimálně ve výše uvedených případech ona prospěšnost již projevila – divák je napjat, divák se baví, divám jim fandí – divák je rád.


Profesora Karlíka jsem již měl možnost zažít na jedné konferenci, čili jsem věděl, že pořádně zabrat kromě mozkových závitů dostane i sluchové ústrojí. To jsem ale nebyl obeznámen s principy a parametry jeho pracovny, kam vměstnal sebe a nás pět olomouckých dobrodruhů a následně se dvě hodiny jal křičet lingvistiku 🙂 Ač to v momentě zaznamenávání vypadalo jako chaos, zpětně musím říct, že se naopak jednalo o příběh, který byl na začátku slíben. Jen nevím, zda měl (lingvistický) happyend.

Zajímavé bylo již jen uvítání od pana profesora, který (snad) s nadsázkou pravil, že měl v noci tušení, že má v pátek někoho učit. Proto ještě z domu volal doc. Hirschové, která o ničem nevěděla, btw. prý v 6 ráno 🙂 Pak volal na katedru do Olomouce, kde to však (nečekaně) nebral ani sekretariát, ani náš garant. Tak se tedy chtě nechtě vypravil na svou fakultu a odtamtud se v 10 hodin konečně dovolal do Olomouce, která mu předala zprávu, že k němu v 11 naběhne pár doktorandů 🙂 Tudíž dílčí happyend č. 1.

Přednáška se zaštiťovacím názvem „Vědní metodologie se zřetelem k problémům (verbální) komunikace“ mohla tedy toužebně začít. První hodina by se dala charakterizovat jako Kdo je kdo (resp. spíše Kdo byl kdo) v dějinách české jazykovědy. Dozvěděli jsme se pár užitečných věcí, jako např. to, že zatímco Praha je/byla strukturalismus funkční, Olomouc je/byla strukturalismus formální, což způsobila zejména persona fonologa Isačenka. Přes Jindřicha Tomana a jeho knihu o duchu PLK byl samozřejmě již jen kousek k Chomskému, neboť z Harvardu na MIT je to přes řeku Hudson jen co by kamenem dohodil a zbytek na kole dojel.

Chomského model (samozřejmě ten úplně původní) si pro sebe vyhradil cca půlhodinku a v půlhodince poslední jsme se dostali k aplikaci tohoto myšlení o jazyce na konkrétní české věty. Což o to, poutavý výklad to byl, zejména když jsme se otřeli o reflexivní klitika, jen kdyby se tento výklad konal o něco dříve a ne až v nastavované půlhodině, neboli v momentě, kdy mi za chvíli jel vlak do Olomouce, načež jsem samozřejmě měl navázané další spoje/aktivity. Má soustředěnost se tudíž od lingvistiky přesunula k jiným časoprostorovým mimojazykovým záležitostem.

Co dodat. Díky skvělé tramvajové síti a své hbitosti jsem vlak dostihnul a nastal tedy okamžik pro ten den již několikátý happyend. Když k tomu připočítám ještě zajímavou cestou získané sborníky od Moutona, tak to byl vskutku povedený výlet. Jen ta čokoláda mohla chutnat líp.

Sem tam se mě nějaká dobrá duše zeptá, co že je vlastně v mém případě náplní doktorského studia. S potěšením oznamuji, že mohu konečně o něčem poreferovat, i když řazení tohoto příspěvku do sekce Lingvistika je primárně z toho důvodu, aby tato sekce již déle nepociťovala hlubokou prázdnotu, než že by sem příspěvek náležel z hlediska obsahu.

Tíha prvního semináře ležela na bedrech odborníka na slovo vzatého, jehož pracovní náplní je však, jak jsme se dověděli, z 95% něco jiného než (jakákoli) lingvistika. Proč ne. Po seznámení se se všemi příchozími, kteří přednášejícímu vyjevili mimo jiné téma své disertace, mohla začít vytoužená přednáška-seminář. Tato představovací část našeho sezení byla mimochodem zřejmě informačně nejbohatší, protože jsem získal informace o tom, čemu se hodlají věnovat mí kolegové. Žel mě nikdo příjemně nepřekvapil a témata se točí vesměs okolo záležitostí komunikačních.

Samotná přednáška byla jakýmsi úvodem k Hřebíčkově publikaci Vyprávění o lingvistických experimentech s textem, o které nemá cenu se v tomto příspěvku rozepisovat. Možná jindy/jinde. Na závěr byly do diskuse nadhozeny dvě otázky/teze. 1) Myšlení nesouvisí s jazykem, 2) Vlivy na produkci a recepci textu – všechny možné i nemožné. Od těchto záležitostí jsme se cestou poměrně jednoduchou dostali např. k tomu, zda kvalitní reklama na BeBe sušenky (nebo sušenky BeBe, co?) má vliv na to, že si lidí daný výrobek kupují či zda jej kupují „jen tak“. Mohli bychom to třeba nazvat fraktální analýzou chování českého spotřebitele.