Archive for the ‘Média’ Category

Příspěvek takto laděný by zřejmě příslušel spíše do polí zájmu kulturálních nebo vizuálních studií, pokusím se však úvahy vést rovněž na pole sémiotiky a (teorie) komunikace obecně. Za mých mladých let bývalo zvykem, že pokud dávali v televizi nějakou tu kriminálku, či spíše kriminální seriál, detektiv (nebo „muž zákona“ obecně) byl nejednou drsňák, který nemá daleko k ostřejšímu slovníku, sklence alkoholu a známosti na jednu noc, v jádru však normální chlapík, který jen nedokázal někde napevno zakotvit a i přes relativní společenskou oblíbenost žil samotářsky.

O nějakých patnáct let později je tu však (snad až na onu „samotářskost“) absolutně odlišný prototyp krimihrdiny. Seriály nové doby se točí kolem postižení daleko zajímavějšího typu, než je záliba v prostitutkách a počínající alkoholismus – jde o postižení vyjímečná tím, že jejich majitelé paradoxně (?) disponují schopnostmi, díky kterým jsou právě tak oblíbení.

Zkonkrétněme – máme zde masového vraha Dextera,  Charlieho Eppese (a hlavně Larryho Fleinhardta) z Numbers, nový fenomén v podobě britského Sherlocka, možno sem zařadit i teprve desetiletého Jaka z nově vznikajícího Touch nebo i velmi nekriminální postavu Sheldona Coopera z dnes již kultovního sitcomu The Big Bang Theory. Všem těmto postavám je společná jedna věc – jsou to sociopati. Fenomén dnešní doby. A právě proto je diváci milují (nebo teprve budou), pro jejich vyjímečnost způsobenou jistou formou sociální poruchy.

A vyzdvihnul bych zejména protagonistu nové televizní adaptace románů Arthura Conana Doyla a také mladého matematického génia pod ochrannými křídly Kiefra Sutherlanda.

V případě britského mistra dedukce je zde zajímavý protiklad – i když totiž Sherlock (podobně jako např. Sheldon Cooper) mluví velmi rychle, aby tak demonstroval nabytost informacemi, můžeme si zároveň všimnout protichůdného jevu, kdy je mluvené slovo (implicitně) dehonestováno na úkor slova psaného.

Mnoho důležitých informací pro vývoj příběhu se totiž objevuje např. pomocí displeje mobilu nebo jiné vizuální platformy, což představuje protikladem k známým sáhodlouhým monologům doprovázející vždy předávání složky k určitému případu, přičemž bylo to předání složky de facto zbytečné vzhledem k tomu,že ten, kdo ji předával, vše řekl nahlas tomu, kdo si onu složku bral – typický případ kriminálek CSI).

V případě Jaka ze seriálu Touch je situace oproti Sherlockovi na jednu stranu zcela opačná – chlapec od začátku svého života, jak nám říká jeho „vnitřní hlas“, neřekl ani slovo. To je však podle člověka, který se právě o takovým způsobem nadané (!) lidi (resp. děti) zajímá, absolutně nepodstatné – mluvené slovo je podle něj zastaralé, zbytečné, v případě takových dispozic, jaké můžeme identifikovat u někoho, jako je Jake, někoho, kdo dokáže komunikovat skrze (ne)konečné posloupnosti číslic načmáraných ve svých sešitech, pomocí displejů mobilních telefonů (!) či zrnek popkornu.

Je třeba také stručně zmínit vnitřní řeč Dextera, která je sice transformována do zvuku, představuje však (např. v kombinaci se záběry na Dexterův notebook) navenek nekomunikovaný zvuk, cestu k oslabení mluveného slova na úkor myšlenek uvězněných v jeho mysli.

Všechny tyto aspekty jistě podporují Derridovu kritiku fonocentrismu nebo neadekvátnost generativistického označování psaného jazyka jakožto pouhé notace slova mluveného, považování psaného jazyka za jakýsi přívažek, jehož jedinou rolí je býti prostředkem transkripce. Moderní společnost obecně již také nevidí anomálie jako autismus (Jake), (lehčí) Aspergerův syndrom (Sherlock) atd. jako jedině defektní, lidé takto „postižení“ mohou být společnosti velmi prospěšní a na obrazovkách televizí (či spíše notebooků) se minimálně ve výše uvedených případech ona prospěšnost již projevila – divák je napjat, divák se baví, divám jim fandí – divák je rád.


Svět se již před nějakým tím pátkem zbláznil, to je neoddiskutovatelný fakt. Před nějakým tím čtvrtkem se však – pokud to vůbec bylo možné – zbláznil ještě víc. Na následujících třech ukázkách bych chtěl demonstrovat to, když se nám ta věda tak trochu „vymyká z rukou“.

1) (I méně) Vnímavý čtenář jistě zaregistroval obrovský rozmach zpravodajsko-publicistického žánru, kterým je komentovaná fotogalerie. Jak prosté, jak účinné. Není toho času, však to známe – jak na produkci, tak na recepci. Stačí pár obrázků a (dost často infantilních, viz aktualne.cz) popisků, a můžeme to vydat. Když jsem si myslel, že nic děsnějšího přijít nemůže, stalo se to, že jsem narazil na útvar „miniinterview“ – redaktor se někoho na něco ptá, přičemž si však dotazovaný neuvědomuje, že je s ním jako při interview zacházeno – jedná se většinou o pár doplňujících otázech po nějaké tiskové konferenci apod. Kdepak! Hbitý redaktor onu „zpověď“ slátá do pěti šesti otázek (bez otazníků) a odpovědí (sem tam i neverbálního charakteru) a opět s tím můžeme jít ven! Dnešní profesionální žurnalistika. Maucta.

Zdá se snad býti nad slunce jasnější, proč není možné (v současné situaci) hovořit o vědním uchopení žurnalistiky v internetovém prostředí. Vždyť si každý dělá co chce! A nějaké standardy? Existují vůbec? Jaký má např. smysl psát o porušování zpravodajské normy, když ji de facto nikde nemůžeme uchopit – je to jen (křišťálově) čistý, v praxi nerealizovatelný konstrukt, který vlastně ani nechceme – vždyť kdo by takovým způsobem napsané zprávy v dnešní době četl?

2) S literaturou je to dost podobné. Má smysl (např. na seminářích současné literatury) aplikovat nějakou teorii na dílo, ve kterém protagonistka/autorka boří všechny konvenční bariéry tím, jak reálně popisuje erotické prožitky, jak mixuje časové linie, pojmenovává postavy X a Y namísto klasickými jmény a v závěru zjistí, že za všechno může otec, který ji v dětství zneužíval? Má skutečně interpretování uvedených (a jim podobných) postupů nějakou hodnotu z hlediska vědního?

V prvním případě novinář (či spíše jeho zaměstnavatel) přijde s nápadem, že je třeba ušetřit tolik a tolik místa pro tu a tu reklamu (nebo protlačit nápad někoho známého) a zavedou tak nový „žánr“, v druhém si zase autorka (více či méně deformována vlastní zkušeností) usmyslí použít ten a ten narativní postup, na s. 50 přejde k jinému postupu a na s. 150 začíná oba tyto (vždy po jedné stránce) střídat. Jsou toto legitimní důvody k tomu, aby se o daných záležitostech psaly odborné (bakalářské, magisterské, DOKTORSKÉ!) práce? Já myslím, že ne.

3) Samozřejmě, podobné otázky se mohou objevit také na poli lingvistiky. Konkrétně např. problematika jazykové politiky (dost živě diskutované téma na Slovensku) je z této kategorie. To, že se jím zabývají někteří lingvisté, je podle mě na pováženou. Z hlediska lingvistiky se totiž jedná o absolutně vykonstruovanou záležitost, tak jako (nejen) u příkladů 1) a 2). Pár lidí „tam nahoře“ chce prosadit něco – dobrá, to je však čistá politika, spadající tedy do politologie. Maximálně je z hlediska lingvisty možné říci – ano, to je zajímavé/ne, to je hloupost (a třeba i dodat PROČ si to myslím), ne však celou věc analyzovat z hlediska lingvistiky, ta nemá s rozhodnutími politiků nic společného (či spíše oni s ní, naštěstí). Jazyk je „útvar“ vyvíjející se podle vlastních zákonitostí a tak je třeba ho popisovat, není možné ho přece v jisté fázi chytnout a říct – tak, a teď se budeš vyvíjet tímto směrem! A pokud to kdysi možné bylo (resp. pokud kdysi byly podnikány snahy tohoto typu), tak bychom na podobné pokusy měli co nejrychleji zapomenout – sic to dopadne jako s žurnalistikou nebo literaturou!