Winter Masters of Rock 2013

Posted: 4.12.2013 in Hudba

i7383_inner

Vážení přátelé, milé děti, dovolte ještě několik málo slov k nedávno proběhnuvšímu „festivalu“, či spíše jednodenní metalové náloži ve zlínské hale Novesta (nebo Euronics, chcete-li) u tamního zimního stadionu.

Kvůli jistým okolnostem a zejména velmi smutnému zrušení účasti švýcarských Sybreed (měli hrát mezi prvníma) se na místo konání dostáváme až před Keep of Kalessin, jejichž norská palba byla ale až moc jednotvárná, a po několika kouscích tak znuděni odcházíme hledat nějakou lidovější osvěžovnu, kde mají něco jiného než Radek desítka (kelímkáč) za 30 peněz. A právě takovou službu nám (a zdaleka ne jen nám) poskytla restaurace dole v Nověstě v barvách Staropramenu, který sice nebyl žádná výhra, ale jedenáct ve skle za 25 bylo oproti kelímkáči v hale jako (znovu) vyhrát zlato v Naganu. Po menším komunikačním šumu se v této knajpě setkáváme se Sósedem a panem V., kteřížto zde, soudě zejména podle pana V., toho dne již byli. Po několika pěňácích se jdeme do haly podívat na trojici ReVamp, Amorphis a Soilwork, cestou míjíme plakáty na letní MoR i na Metalfest a zdá se nám, že je na nich určitě několik nově potvrzených kapel – vzhledem k legrační dramaturgické provázanosti obou fesťáků však nedokážeme určit, kdo že to vlastně kde přibyl. Od ReVamp v hale nás předem neodradila ani kombinace Nizozemí + ženské vokály + označení symfonický metal a nakonec jsme vydrželi skoro celý set, i když to kromě několika pokusů o growl byla ze strany Floor i zbytku grupy dost nuda. Sósed si zato servítky nebral vůbec a pravil, že dívat se na to dá, ale poslouchat se to nedá – a co naplat, ta akustická stránka by přece jen měla nad tou vizuální v případě kapely dominovat. Následuje něco malého k snědku a platba nehorázně sprosté částky za dvoje “čínské nudle”, jelikož cena okolo 30 peněz nebyla za porci, nýbrž za 100 gramů. Tímto vyhlašuju všem podobným stánkařským sviním válku a příště raději posvačím rohlík ze sámošky. Mírně rozladěni vracíme se na místo činu a začínají nás bavit Amorphis, zejména to, jak si nechali na podium postavit tři bedny jako dekoraci – až na to, že to žádná dekorace nebyla, to si tam nechal donést Joutsen, aby si na prostřední z nich mohl stoupnout a vidět tak dál než dva metry před sebe, a ty zbylý dvě to měly zamaskovat. Jelikož jsme Amorphis viděli nedávno na BA, kdovíjak auf z nich nejsme, odvedli ale standardně dobré řemeslo. Po nich následuje dosti dlouhá pauza a pak nejlepší kapela večera, neboli švédští Soilwork se svým melodic death metalem. Zněli tak trochu jako In Flames, ale přece jen jim do této bandy chybí trochu víc šťávy. Naposlouchaný je nemám, ale i tak jsem si vystoupení užil dost. Na Kamelot jsme sborově náladu neměli, a tak následoval opět přesun do knajpy pod Novestou a opravná večeře v podobě topinek s kuřecí směsí za 60 peněz = paráda, příště už na jídlo jedině sem! Večírek probíhá standardním způsobem, neboli pan V. např. oslovuje servírku stylem “nemám co pit, teta!” Všechno hezký ale jednou končí, a tak se přemisťujeme na zakončení v podobě Děcek od jezera. Platí pro ně asi to samý, co pro Amorphis (neboť tyhlety jsme viděli loni ve Spáleným Poříčí) – kvalitně odvedený standard. “Pofestivalový” áftr na Monaku (zlínským) se nekonal kvůli jeho malé kapacitě, proto se necháváme Sósedem zatáhnout na diskotéku Flint (či tak nějak), přičemž s sebou bereme i tak trochu ztraceného pana V. Ten se však na zlatomládežnickým bále moc neohřál, neboť jeho maskování kapucí a batohem vyhodnotil zdejší sekuriťák jako nevhodné a pana V. tak vyloučil do konce zápasu. Do odjezdu trajflu ještě padne pár Radků (asi víc, než tady vytočili do té doby za celej večer), pozdravit nás přijde Sósedova sestřenice, bez které bychom se zde zřejmě neohřáli, a to je asi tak vše. P.S.: podrobnosti interně.

P.S. 2: trochu se obávám, aby to s CoB a Amorphis nedopadlo jako se Sabaton, Eluveitie nebo Korpiklaani, a sice že sem budou jezdit co rok a přestanou tak být vzácní.

Počátkem října 2012 vyšlo již páté „regulérní“ studiové album kanadské synthrockové smečky The Birthday Massacre, jež má být podle jejich PR (zejména po stránce textů) temnější než alba předchozí, na čemž má prý hlavní podíl záliba zpěvačky Chibi týkající se nevyřešených případů vražd ve spojení s obecnější tematikou města a všudypřítomné smrti.

Rozjezd v podobě Leaving Tonight je velmi, až příliš velmi nenápadný, po chvilce gradování se mírně rozjede a příjemně přechází z rychlejšího pravidelného tempa do náhle tlumeného, i přesto na tuto skladbu podle mého poměrně rychle zapomenete. Její funkce by se dala označit jako oznamovací, čili „jsme tady a věnujte nám prosím pozornost,“ zároveň však jako by říkala „ale nebojte se, ty pořádný pecky teprve přijdou.“

Plynule přecházíme do dvojky Down, pecky s velkým P, jedná se o (neoficiální) singl nabídnutý vydavatelstvím Metropolis týden před vydáním alba volně ke stažení. Refrén je patřičně úderný s nezvykle břitkým vokálem (balancujícím mezi punkem a metalem!), následně přecházející do standardně romantické polohy, kterou Chibi tak dokonale ovládá a díky které jsou TBM tak výjimeční. Pro mě nejlepší kus tohoto alba.

A jsme u Play With Fire s úvodem, při kterém vám vzrušením běhá mráz po zádech, samozřejmě tím víc, pokud disponujete opravdu kvalitní poslechovou aparaturou. Zasněně smutný vokál a patřičně tajemně působící hudební podklad dávají tušit blížící se, avšak dosud neviditelné nebezpečí, v závěrečné pasáži však již nemilosrdně rozsévající smutek a bolest, s čímž příjemně kontrastuje následující „skočná“ Need .

Výrazné synťáky a zpočátku takřka pouze vokál Chibi s postupně se připojujícími nástroji, jako to máme možnost slyšet v Calling, jsou poznávacím znamením TBM, vlajkovou lodí ve flotile Hide and Seek (i TBM obecně) by však mohla být i Alibis s dalším receptem na kvalitní song: tentokrát nakopnutý úvod v režii všech nástrojů, poté utlumení a prostor pouze pro Chibi, načež se postupně vše brilantně propojuje, aby píseň bez předchozího varování (ale stále nenásilným způsobem!) najednou ustala.

Po opět skočnější a pro koncerty jako dělané záležitosti jménem One Promise tu máme In This Moment s úvodem v podobě romanticky zurčícího potůčku (či vodopádu) a líbivých, až přeslazených synťáků, což však absolutně neznamená negativum – TBM i tohle jednoduše umí prodat na vynikající úrovni.

Na rozloučení nám Kanaďané servírují pompézně působící kousek The Long Way Home, což není jejich úplně standardní řemeslo a člověka to tím pádem nutí přemýšlet daleko více, než u songů předcházejících, a aby vás u toho rozjímání nikdo nerušil, nabízí konec skladby jedinečnou možnost – odplout na tiše šumících vlnách zážitků z právě ukončeného poslechu…

Jak jsme si již u TBM zvykli, každý jejich nový materiál je napjatě očekáván a následně vřele přijímán a nejinak je tomu u tohoto halloweenského počinu v podobě Hide and Seek. Kapela vlastní unikátní (a osvědčený) recept s ingrediencemi v podobě „osmdesátkových“ synťáků, industrialově znějících kytar, hutných basů a především sladkého a zároveň jemně zlověstného vokálu Chibi, které TBM vynesly celosvětovou popularitu, zároveň se však nebojí různých experimentů. Oceňuju přirozeně působící zvukovou návaznost jednotlivých skladeb (tak jako např. u setů DJs), i když to pak má za následek pocit, že cédéčko byla vlastně jedna dlouhá skladba, a může to i navozovat dojem jakési jednotvárnosti – já však tuhle „jednotvárnost“ TBM miluju a jistě v tom nejsem sám. Jediným nedostatkem v souvislosti s TBM tak zůstává to, že jsem je měl možnost vidět zatím pouze jednou, je to už tuze dávno a zatím to na vylepšení skóre z mé strany nevypadá.

9/10

Rakouskou kapelu Roterfeld (tedy de facto Aarona Roterfelda) jsme si detailně představili jinde, takže se rovnou můžeme pustit do hodnocení dojmů z poslechu jejich/jeho debutového alba.

Úvodní Don’t Be Afraid Of The Dark jistě nejednomu posluchači (převážně – ale nejen –  úvodem) připomene HIM, výborně našlápnutá věc na rozjezd a Aaron hned od začátku ukazuje, že kapela stojí a padá výhradně s jeho vokály.

„Titulní“ Blood Diamond Romance se po pomalejším rozjezdu začíná lehce nést v duchu atmosféry písně předchozí, pokud se ale ponoříte do hloubky Aaronova hlasu, bude vám to úplně jedno. Obecně najít nějaké instrumentální „nedostatky“ bude asi velmi složité vzhledem ke kvalitě producentského týmu – a je to možná paradoxně jedno z (velmi malých) mínus této desky – je příliš uhlazená, což absolutně platí např. právě pro tento song.

V Great New Life dostane Aaronův vokál úžasný rozměr a zaručeně rozežene vaše chmury, máte-li jaké. Ženský doprovod tentokrát výjimečně není na škodu, což bude možná částečně podpořeno znalostí videoklipu. Nástroje opět šlapou jako dobře namazaný stroj, přičemž zlé jazyky by mohly podotknout, že deska je nahrána tak, aby byl Aaronův vokál co nejméně „rušen“, resp. aby byl pouze vhodně podkreslen, chraň satan aby si některý z nástrojů vzal ráznější slovo.

To, co jsem právě podotkl o záměrné umírněnosti nástrojů, budiž lehce zneplatněno pro song Sealed With A Kiss, jednu z popovějších věcí alba, která mě až tak nezaujala, zřejmě i proto, že do Aaronova zpěvu jsou namontovány jakés (spíše ženské) sbory a snad i onen Pražský symfonický orchestr, který je ale ve skladbě podivně „utopen“. Pokud si už k nahrávání pozvali takový orchestr, měl by taky dostat tomu odpovídající prostor.

A máme tu Sick Of Being Bored a opět vynikající práci s hlasovými polohami, skladba je jednoduchá (v dobrém slova smyslu), přímočará, na nic si nehraje a zde jistě platí, že v jednoduchosti je krása.

Stop – tento kus je podle mě hodně originální (nejen v rámci alba), píseň je celkově (a zejména díky „refrénovému“ a titulnímu STOP) neuvěřitelně nakažlivá a budete si ji prozpěvovat (a hlavně pohvizdovat!) ještě tak týden po poslechu alba. Dobré je zapamatovat si intermezzo, bude se vám to při poslechu alba ještě hodit…Výjimečně zde dostávají (zejména při gradování refrénu) prostor bicí a je to rozhodně ku prospěchu.

Následuje balada I Would Rather Ride Into Hell s démonicky snovým úvodem podkresleným Aaronovým hlubokým hlasem, v druhé části songu však již tempo začíná stagnovat (je to tzv. dokolečka dokola) a nakonec i zvláštně do „ztracena“ – to „pokračování“ Blood Diamond Romance (s podtitulem The Cha Cha Cha Song) je naproti tomu velmi originální kousek, který mně osobně však (zejména tempem skladby) do koncepce alba moc nezapadá.

S Going Down tu máme akusticky znějící záležitost a opět se u Roterfeld potvrzuje pravidlo, že v jednoduchosti je krása, jelikož kromě Aaronova hlasu toho zde už moc nepotřebujete.

A kde předchozí song končí, tam You And Me In Agony začíná, ta návaznost skladeb je (opět) až moc propracovaná; výrazně hluboký vokál na začátku songu má jistě potenciál navodit intimní atmosféru, pak se však tempo výrazně zrychlí, načež zase zpomalí a do konce skladby se pak relativně stabilně střídá. Do tohoto kusu je – nejsem si však jist, zda příliš umně – vložen jakýs zvuk opeřeného dravce.

Následuje Don’t Be Afraid Of The Dark (Almost Unplugged). Jako oddechovka před spaním a taky pro ty, kteříž Aaronův hlas pojali jako svou osobní fetiš, je to jistě dobré, já bych však raději ještě nějakou tu vypalovačku, což se mi ale nesplní ani s následující Nothing Lasts But The Past – opět akusticky znějící záležitost. Sluší se připomenout, že text k písni (prý) napsal Aaron v 16 letech.

Akustické provedení Great New Life velmi zajímavě mění tvář tohoto songu, dokonce máme možnost slyšet cosi jako bongo. Mám z toho obecně trochu rozpačité pocity („originál“ rychlejší verze je prostě daleko lepší), Aaronův vokál ale jakékoli pochybnosti o písni (opět) „uhlazuje“.

Už už jsem se nadechoval k tomu prohlásit album ke konci za poněkud nudné a méně nápadité – to by ale nesměl přijít cover Stop od Trash Junk! Chuťovka na závěr v podání těžce definovatelného electro remixu, doporučuju volume na max!

Roterfeld podle mého názoru dokáže oslovit široké publikum fanoušků gothic rocku, dark wave nebo synth popu, (takřka) jediným nešvarem alba je jeho až přílišná technická dokonalost, avšak jak by se nám krásně žilo, pokud by nedostatek většiny kapel tkvěl pouze v tom, že jsou „až příliš dobře znějící“, že. Hlas Aarona Roterfelda navíc podle mě patří v rámci těchto žánrů (spolu s Chrisem Harmsem) k tomu nejlepšímu, co může nové hudební milénium nabídnout.

8/10

ROTERFELD – profil kapely

Posted: 12.11.2013 in Hudba

K tomu, aby lidé popsali Aarona Roterfelda, neboli srdce a mozek (a taky jméno) kapely ROTERFELD, používají označení jako Falco temného rocku, Krokodýl Dundee z Vorarlberska nebo stručného Forrest Punk. Všechna označení jsou výstižná, ale nepostihují jeho osobnost (samozřejmě) úplně. Pojďme se tedy trochu blíže podívat na to, jaký byl Aaronův dosavadní život, co jej v mládí ovlivnilo a komu/čemu může vděčit za svůj současný úspěch.

Aaron se narodil ve městě Innsbruck, v rakouské spolkové republice Tyrolsko. Když mu bylo šest, odstěhoval se s matkou (nebo spíše matka s ním) do malé horské vesnice ve Vorarlbersku. Již od raného dětství dostával od matky, která vyučovala hru na klavír a na flétnu, hudební základy – později k tomu ještě přibral hru na kytaru.

Ve čtrnácti začíná psát první texty, v této době také propadá bojovým uměním a za podpory rodičů navštěvuje hodiny karate a aikida. V šestnácti komponuje text k Nothing Lasts But The Past, tedy k songu, který se později dostává na desku Blood Diamond Romance jako bonusový track.

V šestnácti si na rodičích vymohl to, že odjede do Japonska, aby tam prohloubil své znalosti bojových umění. Pyšný Aaron však v Japonsku dostává za vyučenou a rovněž kvůli tomu, že mu rychle docházejí peníze, se vrací zpět do Rakouska. Následující rok Aaron chodí na střední tak jako většina populace v jeho věku a jistě během té doby spřádá plány na to, jak by své rodiče (opět) vytočil, jelikož…

…po roce přichází s nápadem vydělat rychle nějaké peníze a odjet do Afriky. S kompasem a s tím, že měl zřejmě víc štěstí než rozumu, se Aaron zpočátku pohybuje v deltě Okawango na území Botswany, poté pár týdnů zdolává hory v Zimbabwe, načež se rozhodně přeplout na kánoi z Tanzanie do Keni.

Aarona však nelákala pouze africká divočina, ale tuto cestu podnikl také z hlediska muzikantského. Měl možnost zahrát si se spoustou domorodých hudebníků a začal se též hlouběji zajímat o mytologii africké hudby. Bylo mu dokonce umožněno zůčastnit se vyvolávání duchů a ztělesňování hlasů předků a dalších lidí, kteří již odešli na věčnost. Rovněž také dostal příležitost asistovat jednomu ze zdejších výrobců hudebních nástrojů.

V osmnácti se konečně „natrvalo“ vrací do školy a v této době se také účastní castingu, který mu otevře dveře do ORF (rakouská státní televize, něco jako ČT), kde také dostává první vystoupení formou spoluúčinkování.

V jednadvaceti letech je najat soukromým rádiem a dostává své první vlastní vystoupení. Ve spolupráci s vedením rádia si také o rok později začíná zařizovat vlastní nahrávací studio – v této době již má hotovou většinu materiálu pro své debutové album. Jeho kariéra nabírá nečekaný směr, když do Rakouska přijíždějí (původně za úplně jiným účelem) Berman Brothers, duo producentů z USA, kteří mají na svém kontě již nejednu zlatou a platinovou desku, stejně tak Grammy.

I tak se stalo, že Frank Berman jednoho dne ve fitku zaslechl v rádiu Aarona Roterfelda, slovo dalo slovo a zanedlouho se začalo s produkcí songů Roterfeld  v Los Angeles. V roce 2010 je produkce alba zkompletována s Pražským symfonickým orchestrem (!) v Praze a poté i v Helsinkách v režii Hiile Hiilesmaeho (HIM, Lordi, Apocalyptica).

Při posuzování debutového alba Roterfeld s názvem Blood Diamond Romance není prostor na falešnou skromnost – hned na začátku dosáhl/i toho, čeho většina umělců dosáhne na sklonku své kariéry. Namísto začátků v předměstských garážích a prvních koncertů v mládežnických centrech si to Aaron Roterfeld se svou kapelou namířil zkratkou rovnou k úspěchu.

Během svého putování temně rockovou až alternativně popovou džunglí se toto léto zastavil na prestižních festivalech Blackfield, M’era Luna, Nova Rock nebo Summer Breeze.

Jedinečnost Roterfeld si můžete vychutnat i vy, a to např. na zimním putovním (německém) minifestivalu DARK END, kde zahrají spolu s Lord of the Lost, Mono Inc., Megaherz a Unzucht.

R

Recenze na Blood Diamond Romance je dostupná rovněž zde na tomto blogu.

Dnes začneme trochu zeširoka – laskavý čtenář snad promine. Odjakživa jsem (a věřím, že ne sám) hledal dokonalou hudbu. Rock ani metal, na kterýchžto žánrech jsem vyrůstal, mě již po nějaké době nedokázaly plně uspokojit, takže jsem na nějaký čas konvertoval k technu, což o něco později přešlo v umírněnější variantu v podobě trance. To všechno však byly pouze dílčí esence něčeho, co mělo teprve přijít jako jeden celek v roce 2007 – a to album To Be Fed Upon od amerických Die Sektor. Tato hudba (resp. deska) mě vynesla do jiných sfér a významně ovlivnila mé další (hudební) směřování.

Před více než rokem vydali údernící z Atlanty Applied Structure in a Void, album, které se nachází dosti daleko od jejich původního, přímočarého aggrotech směřování. Toto album inkorporovalo mnohé elementy elektra, breakcoru a rocku, čili postupy, které dohromady dávaly zvuk do té doby u kapely neslýchaný, v hlavní roli pak nabídlo vokály, které (kupodivu) nebyly zkresleny takřka až k nesrozumitelnosti. Vzhledem k tak velkému posunu by tedy nemělo být žádným překvapením, že kapela svým posledním počinem The Final Electro Solution opět posunula hranice svého pojetí EBM.

To, co charakterizuje nejnovější hudební posun Die Sektor, je slovo „dubstep“. Ano, čtete správně. I když žánrová klasifikace může být jakýmsi lakmusovým papírkem v hudebním vkusu, měli byste si být vědomi toho, že tohle jistě není dubstepové album. Samozřejmě, některé songy by se daly do této kategorie jednoduše zařadit, ale tento počin má mnohem více co nabídnout, takže se raději pusťme do poslechu, aby náhodou nedošlo k jeho povrchnímu odmítnutí.

Titulní track odstartovává tohle album pořádně hlučným výstřelem a nepokouší se zakrýt nejnovější zvuk kapely. Final Electro Solution přináší plachtění mezi chraplavými a čistými synth polohami, pro které jste si k Die Sektor přišli jakožto k jejich jádrovému zvuku. První velká změna zaznamenanáohledně tohoto songu přichází ve formě vokálů: zvuk a struktura „scream“ vokálu Edwina Altera je obalena energií nejlepších fláků Marylina Mansona. Na tom, zda je tento vliv reálný, nebo ne, zase až tak nezáleží, vokály jsou tak působivé a výbušné, že jste jednoduše přinuceni si je oblíbit. Výstavby nájezdů k refrénům jako by byly odměnou za vaši shovívavost vůči dubstepovým „poklesům“ Die Sektor, výbuch basů a synťáků se pak nádherně dává dohromady s promíchaným vzorcem bicích, a když se to zkombinuje s vokály a zbytkem bicích této skladby, dává to songu jistou rockově údernou kvalitu, trochu připomínající např. Mansonovu vypalovačku Rock is Dead. Tento kus patří na albu k mým nejoblíbenějším, na rozjezd výborně zvolená věc, která vás jistě vyzve nejen k poslechu, ale i k tanci.

A aby to na úvod nebylo málo, máme tu dvojku Feeding Famine, která zcela jistě ukojí striktní EBM fans tím, po čem tak žadoní. Tento song je excelentní osvěžující poutí, jelikož obsahuje všechny jádrové prvky, které jsou k nalezení na materiálu před Applied Structure in a Void, spolu se současnějším zvukem točícím se kolem již zmiňovaných basů a synťáků a Alterovy struktury vokálů. Vyzdvihnout musím majestátní refrén, při kterém se vám zastaví všechny tělesné funkce jako po injekci chloridu draselného přímo do srdečního svalu.

Několik dalších songů z Final Electro Solution je bohatých na dubstepové prvky: instrumentální Luna Frequency je jednou z nich – silné pochodové beaty, samply, smyčky, smyčce a všelico jiného (bez vokálů) je příjemnou oddechovkou, v čemž jsou Die Sektor rovněž mistři, viz (resp. slyš) jejich poslední track (na minulém albu) s názvem Infernal.

 Stejně jako otvírák, také poslední song napíná své dubstepové svaly s velkým úspěchem. S Final Electro Delusion album naprosto kulminuje a znepokojuje pouze tím, že jsme již ve finále – basa pulzující do finální exploze roztříštěného piána, šílené synťáky, správně posazené beaty a konzistentní „scream“ vokál dělají z tohoto songu vynikající záležitost.

Skladba, která uvádí velké finále, tedy Pale, začíná odlehčeně akordy na piano a atmosférou hmatatelnější, než má většina tracků na The Final Electro Solution: opět klavír a velmi klidný rozjezd, což však může značit jediné, a to pořádný masakr po zbytek songu, opět se ale vkrádají jemnější, tedy „obyčejné“ vokály a kapela tak dává najevo, že mírně ubrala na tvrdosti, rozhodně však ne na psychadelických vizích. V půli cesty se však song vydává do dubstepového pralesa, odkud se až do soumraku už nedokáže vyprostit.

Další skladby pak připomínají dřívější tvorbu Die Sektor, jsou více instrumentální – tak jako např. Breaking the Balance a v podstatě techno záležitost Conquest and Liberty – oba mi evokují dřívější atmosférické skladby Die Sektor troufalostí, s jakou útočí, a také svou vynalézavostí.

Jediná věc, která sem podle mě trochu nezapadá, je Inverted Structure, úvod a vokály jako od Dope, najednou se to však zlomí do obtížně uchopitelné harsh polohy a jako celek pak skladba vyvolává dojem značné nerozhodnosti.

Úplně nakonec tu máme čtyři remixy: Remix Feeding Famine od FGFC820 je daleko méně povedený než originální znění, až příliš zrychlený a nevhodně hnaný ke konci, to dnb remix Archetype od spřízněných duší Dawn of Ashes je rozhodně zajímavější než ten předchozí, vzhledem k originálu jej však nemohu hodnotit pozitivně. Remix Inverted Structure od Vigilante je laděný mírně do (elektro)metalu, hutné kytary tomu dodávají šmrnc a působí to v kompletu velmi dobře, remix Pale od Chloral One je vzhledem k originálu od Die Sektor asi nejpřiléhavější, a za chvíli je jasné, proč tomu tak je – Chloral One je totiž projekt Daniela Granta z Die Sektor – je tudíž zajímavé sledovat, jak v podstatě týž člověk vytvořil originál a zároveň velmi odlišně, mírně popově znějící cover – bravo!

Zatímco některé věci z právě doposlouchané kolekce lehce matou, spád, který The Final Electro Solution kontinuálně buduje dojmem karikovaného dubstepu, je velmi silný. Obecným zvukem alba se nakonec ukazuje být mix industrialu a breakcoru s výraznými prvky dubstepu a EBM. Většina songu je však zahalena do onoho lehkého mansonovského hávu a navodí vám tak pocit, že posloucháte album rockové. Tudíž pokud máte v oblibě některou z uvedených částí, budete milovat i celé puzzle.

8/10

THE 69 EYES: X

Posted: 12.11.2013 in Hudba

Před několika málo týdny spatřila světlo světa jubilejní desátá deska vampýrů z Helsinek – The 69 Eyes, kteří jsou již nějaký ten pátek upsáni u ďábla…pardon, u vydavatelského molochu Nuclear Blast. Možná by bylo záhodno dodat, že produkci měl na starosti švédský tým On The Verge, který se zaměřuje spíše na popověji laděnou muziku, jelikož…

Jako úvod dobře zvolený song Love Runs Away, řízná kytara a dobře mířené údery na bicí, je svižný a energický jako třeba Lost Boys, ale (a zejména kvůli aranžmá refrénu) na mě působí poměrně plytce.

Druhá věc s názvem Tonight – opět velmi slibný úvod jak co do vokálů, tak instrumentálně – zní velmi podobně jako Never Say Die (nebo Wings And Hearts), což obecně není problém jen u tohoto songu – jednoduše mám pocit, že jsem tohle album slyšel ještě předtím, než jsem si jej poprvé poslechl.

Od negativ ale na chvíli k pozitivům desky – neuvěřitelně jednoduchý rým „I want you back…in black“ v písni Black funguje překvapivě (?) výborně, a to nejen proto, že z ní citíte atmosféru Sisters of Mercy. Pro mě jednoznačně nejlepší kus alba.

V písni If You Love Me The Morning After se na tomto albu poprvé (čili ne naposled) projevuje tzv. elvisovský syndrom, tedy patřičně prohloubit vokály a dál už stačí jen tak brnkat na akustiku – na což jsem v minulosti od „Očí“ nebyl moc zvyklý a popravdě si ani zvykat nechci. Zrychlení tempa ke konci již tento kus moc zachránit nedokáže. Někomu tento song může připomenout rovněž tvorbu HIM okolo alba Dark Light, avšak ani to není míněno jako nějaké výrazné pozitivum.

Red – zní podle mě velmi podobně jako song předchozí, zcela nepochopitelně byla tato věc zvolena za singl. Oni vůbec mají „Oči“ (nebo spíš Nuclear Blast) dost podivný čich na singly. Text se opakuje pořád dokola, a i když už jsme si zvykli, že zrovna na hloubce textů kouzlo „Očí“ nestojí, tak tohle je vážně příliš.

Při poslechu Borderline si opět vybavím něco jako Elvise cválajícího po poušti na koníkovi, možná ještě v kombinaci s Johnny Cashem – něco pro tvorbu „Očí“ naprosto nezvyklého, tato píseň má však podivnou moc vtáhnout mě do své melodie a hlubokých vokálů a nepustit až do konce.

Skladba I’m Ready mi ihned, co se vzpamatuju z prvních sekund (kdy mám pocit, že tam skočila jiná kapela), evokuje song Rocker z alba Angels – což už je jen jakási variace na rock’n’roll, pro „Oči“ tak příznačný goth’n’roll se zcela vytratil. Ženské vokály v refrénu (i jinde) jsou jak z retro pořadu Televarieté. Je to jednoduše mix všeho možného, který sám neví, co chce.

Za zmínku stojí ještě song I Know What You Did Last Summer. Název (konečně) jak z céčkového hororu, velká škoda velmi jednoduchého refrénu, sloky jsou totiž kvalitní, atmosférou se mírně přibližující songu Christina Death z alba Devils, výrazná kytara tomu prospívá, intermezzo je velice dobré, jako by byl snad song dělaný „na zakázku“ přímo pro koncerty.

Po zmrtvýchvstání v podobě předchozího alba Back In Blood přiznávám, že jsem notně zklamán, neboť kapela se jistým způsobem vrací k albům Angels a Devils co se týká snahy oslovit širší publikum než jen fanoušky gothic rocku.

Textově je album typicky temné, gothic a sexy, avšak balancuje na hranici nedostatečné představivosti nebo možná lépe – neoriginálnosti. Daleko méně než album předchozí by se tedy tato deska dala označit pro 69 Eyes speciální nálepkou goth’n’roll. Vyjádřeno jednoduchou matematikou: goth’n’roll – goth = rock’n’roll.

6/10

UnterArt – MEMENTO

Posted: 12.11.2013 in Hudba

Skoro jako vždy, i tentokrát jsem se k této záležitosti nedostal chronologicky. Při triviálním sjíždění klipů na youtube jsem narazil na zajímavě znějící moderní gothic rock s názvem Lord of the Lost (kde nejzajímavější je určitě jejich bubenice). Při pátrání po podrobnostech o této kapele jsem zjistil, že její lídr, Chris Harms, není na scéně žádným nováčkem. Jednou z kapel, kterou během své dráhy muzikanta prošel, je i UnterArt.

Tříčlenný projekt Unterart ve složení Chris Harms (vocals, music), Thomas Stein (music, melody), Grigory Feil (music, sounddesign, production) z německého Hamburgu se poprvé objevuje v rámci kompilace Industrial For The Masses Vol. 2, na jejíchž pokračováních se poté objevil ještě několikrát. Po debutu Noise & Grace z roku 2006 a EPčku Damn my soul, které vyšlo o rok později, je jejich zatím posledním albem Memento z roku 2008, které se vám pokusím přiblížit.

Nutno na začátek předeslat, že styl kapely na tomto albu je opravdu obtížně definovatelný, Memento se tváří jako jakýsi chameleon neustále měnící žánry podle potřeby od synth popu, přes hard electro po EBM a aggrotech.

Otvírák Now or Never začíná romanticky zasněnou výzvou „zabij mě teď nebo nikdy“ a můžeme jet dál jak po tobogánu a až do konce si můžeme být jisti, že se určitě nikde nezasekneme. Úžasně chytlavé písni s klidem promineme poměrně jednoduchý text i hodně lehce uhodnutelný směr, kterým se bude song ubírat.

Ambientně znějící začátek skladby Open End se brzy změní v podupávačku temnějšího vzezření, než byla úvodní skladba a jemnější polohy hlasu se dočkáme až v refrénu, což ale vůbec nevadí, ba spíše naopak. Tato píseň se v určitých pasážích docela příjemně „grendelovatí“, velmi pěkně utnutý konec, nic rozplizlého.

 Třetí v pořadí Der Morgen začíná EBM duněním a zajímavou otázkou: „Musí vždy znovu přijít ráno“? První z trilogie Novalis na tomto albu, těžko říci, zda má název něco společného s německým romantickým básníkem, jisté paralely se sbírkou „Hymny noci“ by se vysledovat daly. Chrise v této skladbě vůbec neuslyšíme – jen upravený ženský vokál.

Čtyřka The Antagonist je podle mého skromného soudu druhou nejlepší věcí na albu, zpěvu sice není místy rozumět, což by na první pohled u kapel podobného ražení nemuselo tolik vadit, v této písni mi ovšem text přišel zajímavější než jinde, proto trochu škoda. Napadl mě v souvislosti se zrcadlem samozřejmě Dorian Gray.

V pětce s názvem Exit je docela zřetelně slyšet zárodky současných ambicí Chrise Harmse s kapelou Lord of the Lost pokoušející se o něco na způsob moderního gothic rocku. Pak sice skladba nabere hlavně v refrénu na obrátkách, ale po tom zasněném úvodu jí to už jen stěží uvěříme.

Dále přichází Ewig, další EBM část trilogie Novalis, absolutně nezapamatovatelná věc, ze které vám bude maximálně lehce brnět hlava.

Pariah nabízí rozjezd jako z nějakých arabských radovánek, což je docela originální, scream v refrénu liar/fire je hodně povedený, hudebně si myslím, že se píseň dost vymyká zbytku alba, není tu ono příznačné pravidelné beatování, i tak velice chytlavá věc.

Konečně (!) je tu poslední část trilogie Novalis s podtitulem Der Goetter, kterou jsem byl v zájmu recenzování nucen doposlouchat do konce. Nemám nic proti ryzímu EBM, ale na toto album se mi to prostě a jednoduše nehodí.

S úvodem předposlední Perfect World šlo určitě udělat něco víc, zdá se mi to lehce odbyté. Zcela jednoduchá melodie bez nějakého překvapivého zvratu (což platí vesměs i u jiných), tato píseň ale doplácí také na to, že je desátá na albu a všechny nápady v ní použité již byly slyšeny.

 Poslední věc Atrophied je – věřte nevěřte – regulérní ploužák, živě si představuju, jak se dá tuto baladu ve dvou smyslně vnímat…bez problémů bych skladbu natáhl na jednou takový rozsah, čas 4:39 je pro smyslné souznění dvou těl žalostně málo. Opět zřejmě „nácvik“ na nově příchozí projekt Lord of the Lost – opravdu velmi povedená tečka tohoto alba.

Verdikt:

Memento je deska vystavěná na kontrastujících emocích, agresivních klubových rytmech a darkpopových požitcích najednou, je to album, které apeluje na industrialové nadšence, elektroniky, stejně jako na příznivce synth popu nebo na ty, jež mají v oblibě EBM nebo aggrotech, jemuž je Německo země zaslíbená. Nevěříte? Tak počkejte, až uslyšíte Memento!