Archive for the ‘Literatura’ Category

Možná někoho aluze na pasáž z nejprodávanější knihy na světě (ne, není to Harry Potter) překvapí, ale mě to prostě nedalo. Inu vzal jsem si s sebou do Rumunska český překlad Urbanova Plánu N, a nutno dodat, že jsem dobře udělal – vypravěč v podání (takřka) vysloužilého policejního komisaře Martina Wegenera z východního Berlína nenechá čtenáře ani chvíli vydechnout, neboť dějovými zvraty se to v tomto německo-německém politickém thrilleru jen hemží.

Děj románu začíná nalezením mrtvoly bývalého profesora politologie, který se, jak později vyjde najevo, aktivně podílel na vzniku současného východního (a stále prokomunistického) Německa, které je ekonomicky závislé na dotacích Německa západního a také na tranzitních poplatcích od Rusů za to, že přes území NDR mohou vést dále na západ systém plynovodů. Pro dotvoření si představy snad jen to, že hranice mezi východem a západem se sice v roce 1989 prolomila, ale z důvodu masového odlivu obyvatel z východu směrem na západ byla po roce opět uzavřena.

V takto načrtnuté historické fikci tedy Urban rozehrává několik dějových linií, z nichž tu hlavní tvoří vyšetřování smrti onoho významného politologa, jelikož tento byl popraven (oběšen) způsobem, jakým si před dvaadvaceti lety vyřizovala své staré účty Státní bezpečnost, a kdyby se prokázalo, že v takových aktivitách pokračuje, silně by to narušilo obraz NDR jakožto státu dbajícím na lidská práva tak jako na „západě“ a bylo by ohroženo i konání tzv. konzultací, neboli jednání o dalších ekonomických injekcích do smrtelně nemocného východoevropského hospodářství.

Aby byla zajištěna „mezinárodní“ transparentnost, připojuje se k Wegenerovi za „západ“ zkušený kriminalista Brendel a agent západoněmecké tajné služby Kayser a společně se dostávají do nejedné zajímavé situace, například při prověřování východní Státní bezpečnosti, která jim celý úkol zadala, avšak paradoxně je sama zároveň hlavním podezřelým.

Jak příběh dopadne, prozrazovat nebudu, ať se k tomu každý prokouše sám…snad jen prozradím, že vrahem tentokráte není zahradník – ten je totiž nalezen oběšený již na začátku knihy. Musím však zmínit jeden nešvar (nebo vlastně dva, pokud bych počítal i Wegenerovy příliš vyhrocené sexuální fantazie) – a tím je překlad. Totiž zatímco překládat Alexanderplatz jako Alexandrovo náměstí je pouze mírně ujeté, překládat Friedrichstrasse jako Fridrichovu třídu už podle mě hraničí s obludností a přeložit celoevropsky známou Unter den Linden jako ulici „Pod lipami“ považuji za vyloženě fantasmagorické a působící dojmem, že se nacházíme někde v Dolní Lhotě. Je škoda, že takovéto věci ruší jinak nadstandardní čtenářský zážitek.

Dodatek: Překlad naštěstí jako celek není tak hrozný, jak tomu bylo u post-apokalyptického thrilleru Metro 2033 od Glukhovského. Mám za to, že úroveň českého překladu této knihy mohla dopomoci tomu, že její cena po necelém roce od uvedení na pulty knihkupectví  spadla ze 400 na 200 českých! Když jsem se na důvod takto razantní slevy ptal prodavačky ve službách Knižního klubu (Euromedia), tvářila se velmi rozpačitě, a v momentě, kdy jsem jako možnost uvedl bídnou úroveň překladu, změnila výraz na (slušně napsáno) „nepřívětivý“, takže na tom zřejmě opravdu něco bude.

Předchozí díl trilogie Městské války s názvem Runový meč mě nemile překvapil přechodem z poetických, zasněných popisů k místy značné brutalitě. Jsa takto poučen, mohl jsem se střemlav vrhnout do války o moc nad zeměmi českými.

Podobně jako Vašek Vran jsem si často připadal jako osamocený voják v poli. Ne že by mi, tak jako jemu, neustále někdo usiloval o život, stál jsem však oproti značné přesile v podobě jednotlivých dějových linií, i když značně subjektivně připouštím, že bych se nejraději potýkal jen s jedinou, která i tak pro mě naštěstí zůstala tou hlavní. Linie, ve které města jedno po druhém odhalují běžným obyvatelům svou pravou, božskou tvář, zároveň však linie, ve které se náš současný svět nevyhnutelně řítí do zkázy (?), přestává fungovat moderní technika, kolabuje internet, doprava (snad kromě té koňské), armádě nefungují moderní zbraně, ba co víc – jsou jí spíše ke škodě, jelikož způsobují ztráty ve vlastních řadách.

Trochu jsem měl problém se zařazením dějové linky, ve které figuroval Lví spár, jejich boje s kanálníky i nemrtvími, a vůbec se vším, co se odvíjelo v podzemí – jednoduše daleko důležitější mi přišlo dění na povrchu. Také dějová linka s reportérem Markem Týčem mi z odstupu přijde jako dost zbytečná – pokus popsat běh událostí, proměňující se společenský život na individuálním osudu (ne až tak) běžného občana byl zřejmě lákavý, avšak asi i proto, že jsem očekával, že tento muž dříve či později spojí svou cestu s Václavem, jsem z vyústění jeho životního příběhu mírně zklamán.

Co se týká Václavova runového „meče králů“, napadá mě ihned Pán prstenů – nemohu se totiž ubránit dojmu jakési kombinace Frodova meče, který při výskytu nebezpečí vyzařoval silné modré světlo, a zároveň Aragornova „meče králů“, kterým bude vládnout poté, co bude korunován. „Kopí osudu“ – ač jako ryze český, svatováclavský artefakt – pak svými vlastnostmi vzbuzuje volné asociace se Sauronovým prstenem; Jeho majitel totiž nejen že disponuje díky prstenu/kopí obrovskou silou/mocí, tato energie však také silně působí na majitele samotného tím, jak negativně mění jeho charakter, jak u kopí, tak u prstenu.

Nyní ale již k pozitivům, kterých je opět nemálo. Autor nejenže si (pouze s mírnými obtížemi) dokázal poradit s rozehráním mnoha dějových odboček, konečně čtenáři také odhaluje tajemství černého démona, který, jak vyjde najevo, rozsévá již drahnou dobu pochyby a domněnky ve všech částech „druhého světa“ k uskutečnění své pomsty, na kterou čeká více než tisíc let. Takto načrtnutá historická fikce mě – jako historika-laika – opravdu nadchla.

Dovídáme se rovněž více k charakterům jednotlivých měst, za což je třeba poděkovat i přičinlivým fanouškům Renčínova interaktivního způsobu tvorby. Zákeřná Ostrava, mající pod palcem (ne všechna) města ve svém okolí, velitelka spojených ozbrojených sil Olomouc, udatné královské město Vysoké Mýto, charakterově podobný Kolín, stále více se do svých chmur zahalující, i tak však pořád nádherná, stověžatá Praha, ale především Brno. Pro mě jednoznačný favorit v celém „druhém světě“. Malý chlapec, nenápadně se procházející mezi svými poddanými, který je schopen se proměnit v obrovského draka a jež na důkaz existence „druhého světa“ vzlétne nad svůj lid od vily Tugendhat, mi naprosto učaroval. Je to Brno, kdo je nejmoudřejší mezi městy, když se jedná o útoku na Prahu, je to Brno, kdo odhalí stovky let skrývanou krutou pravdu o dávném počínání těch nejstarších měst. Je to Brno, kdo bere Václava na místo jeho prozření. Je to Brno.

Dlouho mě žádná kniha tak nechytla za srdce jako Věk nenávisti. Nejen díky velmi osobnímu vztahu k některým zmiňovaným městům a zejména k jejich vykreslení, ať už autorem samotným nebo jeho fanoušky, ale také díky (opět) bravurní stylizaci a básnické imaginaci, a tak i když jsem do války s městy a démony „druhého světa“ odcházel řádně poučen a vyzbrojen, přesto jsem v četných bojích utrpěl značné šrámy. A jsem za ně rád.