Archive for the ‘Komunikace’ Category

Vážení přátelé, vážení nepřátelé, milé děti, vítám vás v tom novým roce 2013 a pevně doufám, že jste ve zdraví přežili zcela standardní (a pro mě zcela nepochopitelné) silvestrovské běsnění, takřka absolutně spojené s kalbou jak řemen a s odpalováním metrových prskavek nebo nevybuchlých granátů ještě z druhej svetovej vojny.

Jsa inspirován mým oblíbeným webem 1000 věcí, co mě serou, bude dnešní příspěvek laděn v podobném duchu, jako bývají ty jejich, snad až na menší koncentraci vulgarismů (u mě). A jistě budete hned vědět, o co jde – týká se to onoho slavného facebooku, kteří všichni svorně milujeme a nenávidíme zároveň, konkrétně mi pak půjde o stránky organizací, firem, podniků atp., tedy ne o stránky jednotlivých uživatelů s konkrétním jménem a příjmením (neplatí pro různé fanouškovské stránky např. Agáty Hanychové atp.).

Co mi vadí, lépe napsáno pije krev, je vystupování jednotlivců právě jménem oněch organizací, tedy např. já vznesu dotaz, námitku, stížnost atp. a odpoví mi (např.) Knihovna Univerzity Palackého v Olomouci, nebo mi odpoví Regiojet, nebo třeba ŽrádloProPsy.cz. Najdou se sice vzácné výjimky, kdy někdo píšící za nějakou organizaci připojí třeba své příjmení (ideálně) nebo alespoň křestní jméno (v případě, že je znám počet a jména lidí, organizaci zastupujících, a takovou Štěpánku tam najdete jen jednu), naprostá většina lidí operujících na facebookových stránkách organizací však píše pod hlavičkou té organizace, což ve výsledku působí velmi stupidně (když vám taková knihovna laškovně odpoví stylem „Martine, my pouze upozorňujeme na novinky…“ a dost to evokuje dávno pohřbený (?) plurál majesticus (typu: My, Karel IV., prohlašujeme…).

Co za tím je, ptám se já, Martin Janečka? Je to proto, že je snadnější se (v případě nějaké negativní záležitosti) schovat za takovou organizaci typu knihovna, univerzita, Regiojet,…? Nebo to nějak posiluje jedincovu sounáležitost s organizací, skrze níž v práci ve chvílích volna vypisuje na facebook věty typu „Tak co jste dostali za knížku pod stromeček?“ Nebo je to ještě něco jiného? Nebo na tom není vůbec, ale vůbec nic divného? Za váš názor děkuju předem a prosím jen o jedno – piště jej pod vlastním jménem (a ideálně i příjmením).

Vážení přátelé, abychom také nezapomněli na to, že jsem zde v Bukurešti primárně z důvodů studijních, podíváme se na některé zajímavosti zdejšího školství vysokého. A začneme zostra – každý rumunský študák disponuje takovou roztomilou průkazkou, díky níž má pak nárok na slevu 50% z veškerého jízdného – metro, tram, bus, bus s tykadlama (ne Smetanův) a taky vlak. To se pak jezdí, že jo. Takovou slevu měli obdržet i studenti přišedší ze zahraničí, ale ouha – kvůli „blíže nespecifikovaným obštrukcím“ univerzita od Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy nedostala potřebné papíry a sleva tak jednoduše není. Vrcholem omluvy úřednice bylo konstatování tzv. na půl huby, „že je to vůči nám (zahraničním) NE ÚPLNĚ fér.“

V rámci umírněného aktivismu jsem začal navštěvovat několik fádních předmětů typu SYNTAX, PRAGMATIKA nebo LEXIKOLOGIE. Forma výuky je zde (nečekaně?) ještě horší než v ČR, z 90% si vyučující něco povídá sám pro sebe, přičemž rumunské kurtizány si pod lavicí lakují nehty nebo leští iPody. Ne že by takhle toporně nebyla výuka vedena i u nás, neukázněnost těch skotáků však překvapila i mě. O poznání důstojnější formu měla přednáška (možná seminář, kdo ví) s názvem MIND IN EVOLUTION, vyučovaná v rámci programu OPEN MIND na filozofii, kde jsem pak také kotvil nejčastěji. Cca dvacet posluchačů, několik z nich i z řad postgraduantů nebo dokonce výš, nádherná učebna, nejpohodlnější židle/křesla, se kterými jsem se kdy setkal, avšak přednášející by dokázal uspat i člověka na metamfetaminu a jeho pronunciation připomínala kompars domorodců z filmu Van Helsing. Ale zajímavý téma, to jo.

I požádala mě jedna zdejší slečna o pomoc s angličtinou. Jen tak na chodbě univerzity. Jelikož odvaha se cení, přislíbil jsem nějaké ty konzultace, i když mi na tom všem něco nehrálo, zejména protože slečna s hrdostí v hlase prohlásila, že studuje anglistiku. Po chvilce bylo evidentní, že slečna nedá dohromady větu, že neví, kdy by mělo bejt don´t, kdy doesn´t a kdy didn´t. Spíš jen tak „aby řeč nestála“ jsem se slečny optal, jak se jí v tom prváku líbí, načež slečna nechápavě „odvětila“, že je ve třeťáku. No mě vomejvali. Jako malý bezvýznamný plus bych jí sice mohl přičíst to, že jako druhej jazyk v kombinaci má maďarštinu, nicméně i já umím líp vyslovit názvy budapešťských nádraží Keletipalyaudvar a Nyugatipalyaudvar. O tom, že slečna toho o angličtině dosud zřejmě opravdu mnoho nezjistila, svědčí i fakt, že mě měla za člověka, jehož je angličtina mateřským jazykem. Zčásti tak zodpověděla palčivou otázku, proč si k doučování vyhlédla právě mě – dalším důvodem bylo prý to, že její spolužáci na tom nejsou lépe než ona (no potěš vidle), a taky to, že už chodila do jakéhos kurzu, který jí toho ale moc nedal a jen tam zbytečně utratila prachy. Tímto byl též vynesen ortel nad případnou výší mého honoráře.

 

Tak zas někdy (=možná ještě jednou) – la revedera!

Příspěvek takto laděný by zřejmě příslušel spíše do polí zájmu kulturálních nebo vizuálních studií, pokusím se však úvahy vést rovněž na pole sémiotiky a (teorie) komunikace obecně. Za mých mladých let bývalo zvykem, že pokud dávali v televizi nějakou tu kriminálku, či spíše kriminální seriál, detektiv (nebo „muž zákona“ obecně) byl nejednou drsňák, který nemá daleko k ostřejšímu slovníku, sklence alkoholu a známosti na jednu noc, v jádru však normální chlapík, který jen nedokázal někde napevno zakotvit a i přes relativní společenskou oblíbenost žil samotářsky.

O nějakých patnáct let později je tu však (snad až na onu „samotářskost“) absolutně odlišný prototyp krimihrdiny. Seriály nové doby se točí kolem postižení daleko zajímavějšího typu, než je záliba v prostitutkách a počínající alkoholismus – jde o postižení vyjímečná tím, že jejich majitelé paradoxně (?) disponují schopnostmi, díky kterým jsou právě tak oblíbení.

Zkonkrétněme – máme zde masového vraha Dextera,  Charlieho Eppese (a hlavně Larryho Fleinhardta) z Numbers, nový fenomén v podobě britského Sherlocka, možno sem zařadit i teprve desetiletého Jaka z nově vznikajícího Touch nebo i velmi nekriminální postavu Sheldona Coopera z dnes již kultovního sitcomu The Big Bang Theory. Všem těmto postavám je společná jedna věc – jsou to sociopati. Fenomén dnešní doby. A právě proto je diváci milují (nebo teprve budou), pro jejich vyjímečnost způsobenou jistou formou sociální poruchy.

A vyzdvihnul bych zejména protagonistu nové televizní adaptace románů Arthura Conana Doyla a také mladého matematického génia pod ochrannými křídly Kiefra Sutherlanda.

V případě britského mistra dedukce je zde zajímavý protiklad – i když totiž Sherlock (podobně jako např. Sheldon Cooper) mluví velmi rychle, aby tak demonstroval nabytost informacemi, můžeme si zároveň všimnout protichůdného jevu, kdy je mluvené slovo (implicitně) dehonestováno na úkor slova psaného.

Mnoho důležitých informací pro vývoj příběhu se totiž objevuje např. pomocí displeje mobilu nebo jiné vizuální platformy, což představuje protikladem k známým sáhodlouhým monologům doprovázející vždy předávání složky k určitému případu, přičemž bylo to předání složky de facto zbytečné vzhledem k tomu,že ten, kdo ji předával, vše řekl nahlas tomu, kdo si onu složku bral – typický případ kriminálek CSI).

V případě Jaka ze seriálu Touch je situace oproti Sherlockovi na jednu stranu zcela opačná – chlapec od začátku svého života, jak nám říká jeho „vnitřní hlas“, neřekl ani slovo. To je však podle člověka, který se právě o takovým způsobem nadané (!) lidi (resp. děti) zajímá, absolutně nepodstatné – mluvené slovo je podle něj zastaralé, zbytečné, v případě takových dispozic, jaké můžeme identifikovat u někoho, jako je Jake, někoho, kdo dokáže komunikovat skrze (ne)konečné posloupnosti číslic načmáraných ve svých sešitech, pomocí displejů mobilních telefonů (!) či zrnek popkornu.

Je třeba také stručně zmínit vnitřní řeč Dextera, která je sice transformována do zvuku, představuje však (např. v kombinaci se záběry na Dexterův notebook) navenek nekomunikovaný zvuk, cestu k oslabení mluveného slova na úkor myšlenek uvězněných v jeho mysli.

Všechny tyto aspekty jistě podporují Derridovu kritiku fonocentrismu nebo neadekvátnost generativistického označování psaného jazyka jakožto pouhé notace slova mluveného, považování psaného jazyka za jakýsi přívažek, jehož jedinou rolí je býti prostředkem transkripce. Moderní společnost obecně již také nevidí anomálie jako autismus (Jake), (lehčí) Aspergerův syndrom (Sherlock) atd. jako jedině defektní, lidé takto „postižení“ mohou být společnosti velmi prospěšní a na obrazovkách televizí (či spíše notebooků) se minimálně ve výše uvedených případech ona prospěšnost již projevila – divák je napjat, divák se baví, divám jim fandí – divák je rád.


Svět se již před nějakým tím pátkem zbláznil, to je neoddiskutovatelný fakt. Před nějakým tím čtvrtkem se však – pokud to vůbec bylo možné – zbláznil ještě víc. Na následujících třech ukázkách bych chtěl demonstrovat to, když se nám ta věda tak trochu „vymyká z rukou“.

1) (I méně) Vnímavý čtenář jistě zaregistroval obrovský rozmach zpravodajsko-publicistického žánru, kterým je komentovaná fotogalerie. Jak prosté, jak účinné. Není toho času, však to známe – jak na produkci, tak na recepci. Stačí pár obrázků a (dost často infantilních, viz aktualne.cz) popisků, a můžeme to vydat. Když jsem si myslel, že nic děsnějšího přijít nemůže, stalo se to, že jsem narazil na útvar „miniinterview“ – redaktor se někoho na něco ptá, přičemž si však dotazovaný neuvědomuje, že je s ním jako při interview zacházeno – jedná se většinou o pár doplňujících otázech po nějaké tiskové konferenci apod. Kdepak! Hbitý redaktor onu „zpověď“ slátá do pěti šesti otázek (bez otazníků) a odpovědí (sem tam i neverbálního charakteru) a opět s tím můžeme jít ven! Dnešní profesionální žurnalistika. Maucta.

Zdá se snad býti nad slunce jasnější, proč není možné (v současné situaci) hovořit o vědním uchopení žurnalistiky v internetovém prostředí. Vždyť si každý dělá co chce! A nějaké standardy? Existují vůbec? Jaký má např. smysl psát o porušování zpravodajské normy, když ji de facto nikde nemůžeme uchopit – je to jen (křišťálově) čistý, v praxi nerealizovatelný konstrukt, který vlastně ani nechceme – vždyť kdo by takovým způsobem napsané zprávy v dnešní době četl?

2) S literaturou je to dost podobné. Má smysl (např. na seminářích současné literatury) aplikovat nějakou teorii na dílo, ve kterém protagonistka/autorka boří všechny konvenční bariéry tím, jak reálně popisuje erotické prožitky, jak mixuje časové linie, pojmenovává postavy X a Y namísto klasickými jmény a v závěru zjistí, že za všechno může otec, který ji v dětství zneužíval? Má skutečně interpretování uvedených (a jim podobných) postupů nějakou hodnotu z hlediska vědního?

V prvním případě novinář (či spíše jeho zaměstnavatel) přijde s nápadem, že je třeba ušetřit tolik a tolik místa pro tu a tu reklamu (nebo protlačit nápad někoho známého) a zavedou tak nový „žánr“, v druhém si zase autorka (více či méně deformována vlastní zkušeností) usmyslí použít ten a ten narativní postup, na s. 50 přejde k jinému postupu a na s. 150 začíná oba tyto (vždy po jedné stránce) střídat. Jsou toto legitimní důvody k tomu, aby se o daných záležitostech psaly odborné (bakalářské, magisterské, DOKTORSKÉ!) práce? Já myslím, že ne.

3) Samozřejmě, podobné otázky se mohou objevit také na poli lingvistiky. Konkrétně např. problematika jazykové politiky (dost živě diskutované téma na Slovensku) je z této kategorie. To, že se jím zabývají někteří lingvisté, je podle mě na pováženou. Z hlediska lingvistiky se totiž jedná o absolutně vykonstruovanou záležitost, tak jako (nejen) u příkladů 1) a 2). Pár lidí „tam nahoře“ chce prosadit něco – dobrá, to je však čistá politika, spadající tedy do politologie. Maximálně je z hlediska lingvisty možné říci – ano, to je zajímavé/ne, to je hloupost (a třeba i dodat PROČ si to myslím), ne však celou věc analyzovat z hlediska lingvistiky, ta nemá s rozhodnutími politiků nic společného (či spíše oni s ní, naštěstí). Jazyk je „útvar“ vyvíjející se podle vlastních zákonitostí a tak je třeba ho popisovat, není možné ho přece v jisté fázi chytnout a říct – tak, a teď se budeš vyvíjet tímto směrem! A pokud to kdysi možné bylo (resp. pokud kdysi byly podnikány snahy tohoto typu), tak bychom na podobné pokusy měli co nejrychleji zapomenout – sic to dopadne jako s žurnalistikou nebo literaturou!

Od začátku mého pobytu v Postupimi již uplynuly dva týdny, a tak nastal čas na pár dojmů ze zdejšího prostředí. Souvislejší dojmy z 13. sémiotického kongresu, konaného shodou okolností právě zde, doplním snad později, rád bych se na úvod zaměřil na některé obecné aspekty (každodenní) komunikace, především na jisté (zajímavé) diference vzhledem k Česku. A dostane se i na věci (ne)obyčejné.

Co takhle začít od začátku, tedy dnem příjezdu (1.10.). Rada pro ty, co by sem rádi zavítali – pozor, v pokoji (kampus Golm) vás krom nábytku, jako je postel (s matrací), skříně, židle a stolu čeká jako bonus lednice, tím to však končí, čili, žádné peřiny, ani povlečení, taky žádné závěsy. Povlečení si, stejně jako závěsy, samozřejmě můžete přivézt s sebou, nebo zakoupit zde, ale koho by napadlo, že bude v Německu kupovat peřiny? Přiznám se, že mě ne. Také nedoporučuji, pokud jste do jisté míry závislí na internetu, přijet o víkendu, což se mi také podařilo. Pokud se po víkendu (opět zcela náhodou) v pondělí (3.10.) slaví den sjednocení Německa, začne se tedy něco dít až v úterý (4.10.). NĚCO…zvláštního. Abyste byli připojeni k internetu, dostanete pár formulářů, v pořádku, další den (5.10.) je musíte zanést na sekretariát. Zanesete je tam, ale neuvedli jste bankovní konto, německé. To však, vzhledem k příjezdu v sobotu, ještě nemáte. Dozvídáte se, že v centrále univerzity je možno zaplatit hotově. Jedete tam, zde vám však oznámí, že možnost platit hotově definitivně ukončili, a tudíž musíte (pokud ještě stále nemáte účet), zaplatit pomocí něčeho na principu karty ISIC, na kterou nahrajete v automatu požadovaný obnos. Kartu však všichni studenti obdrží až 12.10. (!!!), tudíž musíte sehnat studenta, který zde již nějakou dobu studuje, dát mu peníze, on/a je nahraje na kartu a zaplatí tak za vás. Dne 6.10. se toto díky ochotné Tandem-partnerce (zdejší student, kterého vám přidělí, aby vás navigoval) uskuteční, načež vám sekretariát sdělí, že internet vám zapojí 12.10., mají toho totiž moc. Ne, nejsme v Česku, jsme v Německu, opravdu.

Zde však takřka všechny nesnáze končí, pominu-li sjednání si bankovního konta. Zdejší univerzita má smlouvu s Deutsche Bank, jejíž zástupci se tady cca 5.10. vyskytli a studenti s nimi u info stánku jeden po druhém sjednávali smlouvy (nebo termíny, kdy se dostavit do banky, nejsem si zcela jist při tak vysokém počtu rekrutů). Jelikož mě takové podepisování smluv ve stoje mírně znepokojuje, rozhodl jsem se vybrat si banku sám a vše sjednat v klidu, induviálně. Doporučena mi byla Sparkasse, kde mi však s politováním sdělili, že jelikož zde zůstanu jen jeden semestr, smlouvu se mnou nepodepíšou. Berliner Volksbank však byla vstřícnější. Průběh této interakce však stojí za zmínku. Nejprve vás objednají, a to tak, že se velmi, velmi dlouho pracovník za pultíkem dívá do monitoru a neustále opakuje, jak mají plno, a pak se dozvíte, že tedy můžete přijít v tu a tu dobu, ale přesně! V den, kdy má dojít ke sjednání účtu, vás podobný pracovník za pultíkem požádá, abyste si na chvíli sedli na velmi pohodlnou pohovku a odejde kamsi do zázemí banky. Přijde si vás (mě) vyzvednout velmi pohledná úřednice (přibližně stejného věku) a je neobyčejně vstřícná a milá, dokonce chválí vaši českou němčinu a při loučení vám nezvykne dlouho tiskne ruku. Nejsem moc zvyklý uzavírat smlouvy v bankách, pravda, ale nejsem si jist, zda je toto standardní postup. Podle mého to funguje asi na tomto principu: Podle toho, kdo přijde smlouvu podepsat, je vybrán člověk, který ji s ním má uzavřít (a samozřejmě mu vnutit co největší množství produktů banky), tak například ve vedlejší kanceláři seděl uhlazený hejsek, který si však pro mě (kdo ví proč) nepřišel, zřejmě má na starosti ženy středního věku.

Další hromada papírování již probíhá vcelku podle plánů a představ, a pokud přimějete daného pracovníka, aby upravil svůj verbální projev vzhledem k tomu vašemu, může se i stát, že víte, co zrovna podepisujete. Legrace, samozřejmě, té si tu užijete určitě dost. Například když do vozu metra v Berlíně nastoupí cca 12letý chlapec, hraje na tahací harmoniku, ke které má drátem připevněný plastový kelímek, do nějž byste mu měli vhodit nějaké drobné. Zajímavá brigáda. Milé je také to, když se vás, který jste zde teprve několikátý den a nikdy předtím jste v daném místě nebyl, někdo ptá např. na cestu tam a tam. Ještě milejší je to, když je to dokonce Němec/Němka. Velkou legraci mají také někteří z toho, když naučí své kolegy z ERASMU (např. ty asijské) některé šťavnaté české výrazy a oni asiaté je pak při nočním tahu městem halekají do okolí. O čem tohle svědčí, ponechám na vás.

Na závěr pár velmi obecných úvah: potvrzuje se mi zde hypotéza, že pokud je vám někdo sympatický, lépe se vám s ním komunikuje a zároveň pokud je vám někdo nesympatický, tak mu nerozumíte (nechcete rozumět). Jsou zde však periferní případy, kdy vám někdo sympatický je, vám se však komunikace nedaří tak, jak by měla (mohla). Případy, kdy vám je někdo nesympatický a vy mu přesto zcela rozumíte, vnímám jako kontradikci, i když přípustnou. Samozřejmě i zde se najdou lidé, se kterými je přes počáteční příznivě nastavené komunikační parametry situace mírně řečeno složitá, to už je ale spíš otázka dalšího příspěvku (a také možná návštěvy psychologa – ne má). Příště bych se rád podrobněji věnoval tomu, co lze ještě řadit do verbálních projevů a co už ne, resp. tomu, jak vůbec určovat hranice mezi verbálním a nonverbálním a jak spolu tyto mody komunikace kooperují, které další faktory zde mohou aktuálně působit atd. Vzhledem k množství podnětů, které se ke mně stále dostavuje, však přesnějí datum určit nemohu. Díky!