Archive for the ‘Hudba’ Category

První březnový pátek konal se v západočeské metropoli zajímavě nalajnovaný metalový dýchánek, na který jsme se chystali už asi tak od Mikuláše. Ač jsme v Plzni cca potřetí v životě, na místo konání se dostáváme v pohodě, včas a dokonce i bez mapy. U vstupu dáváme necelý dvě kilča za osobu a jako odměnu každej obdržíme hned tři razítka, přičemž toho třetího si prý máme vážit jakožto osobního věnování. Zajímavá kulturní vsuvka hned u vstupnýho, ale proč ne, hlavně, že je legrace. To se ostatně potvrdí hned o pár metrů dál u stánku s merchem, kde se nám velmi aktivní hokynář snaží prodat cokoliv ještě před koncíkem. S díky odmítáme, jelikož podle naší filozofie musí kapela napřed předvést něco pořádnýho na pódiu, abychom si od ní mohli něco koupit. Přiznávám ale, že koupit si dnes novou fošnu Liveevil jsme byli (výjimečně) rozhodnuti už před vyloděním se na hlaváku v Plzni, labyrintu to světa a ráji bezdomovců.

 
Ale zpátky na muziku. Celou akci startují lotyšští The Factor, kteří spolu s Liveevil jedou turné s názvem Powerplay. Lidí před sebou nemají zrovna málo a frontmen v netradičně světlým saku hned začíná publikm kočírovat po svým. Jeho komunikace s lidma je mi sympatická, jejich muzika už o něco míň, ještě k tomu když se ozvou tóny Iron Maiden. Je to takovej tuctovej rock/metal, kvůli kterýmu podle mýho kapela nemusí vážit tak dlouhou cestu od Baltu až do ČR. Ale rozhodně špatnej dojem nezanechali – na rozjezd dobrý.

 
Naše hlavní hvězdy – severomoravskonorští Liveevil – jdou na věc hned po nich. Je docela úsměvné sledovat, jak si kluci sami zvučí už v kostýmech, ve kterých pak za pár minut odpálí celou show, vypadá to tak, že vlastně zvukovka plynule přechází do prvního regulérního fláku. Nutno ocenit jejich práci ohledně image (i když u Petra Staňka mi chybělo to číro, který má na PR fotce k novýmu albu), holt nejsou jako spousta tuzemských kapel, který na podium vylezou v riflích, teniskách a no name triku. Set se skládá hlavně z alba „Blacktracks“, tedy absolutní novinky, až jsem byl samotným frontmanem při nákupu alba po koncertě upozorněn, abych se prý nespálil. Některý nový věci mě bavily víc, některý míň, a to hlavně proto, že to občas tvořilo jakousi zvukovou masu, ze které nebyly poznat jednotlivý elementy, především se sem tam ztrácel zpěv (o porozumění slovům nemluvě). Určitě bych vypíchnul „Devilation“ a „Encounter“ jako jedny z nejlepších. Dostalo se ale i na starší vypalovačky jako „Remind Me“ nebo klasiku klasik „Sky and Nails“. Necelých 50 minut a 9 songů ale uteklo jako voda, a tak nutně muselo nastat neveselé loučení.

 
Netřeba však truchlit dýl než do další kapely – domácích kanálních znalců v podobě Stínů plamenů. Parket je plnej, což je dobře, jen je to trochu smutnej nepoměr k vystoupení Evilů, na který bylo za celej večer lidu asi nejmíň. Lord Morbivod, který poctivě už od sedmi večer obchází klub v gumákách, seshora diktuje tempo, kytary řežou, bicí nás kropí jako kulomet, a jelikož zazní i „Flexibilní stoka“ nebo „Plošná ratizace Plzně“, hodnotíme tuhle show jako absolutně podařenou – a podobného názoru je snad i kapela a zbytek osazenstva, takže si dokonce vyřveme „Zugabe“.

 
Publikum však mírně řídne, únava roste a na pódiu se odehrává jedna z nejroztodivnějších zvukovek, co jsem za poslední dobu viděl. Éterická vokalistka domácích doomových Self-hatred pěkně prosí pana zvukaře o tohleto či támhleto do toho či onoho odposlechu, přičemž následně vydává zvuky na úrovni Morbivoda ve Flexibilní stoce. Ne, na tohle nějak nemáme náladu – snaha se cení, ale my jdeme na kutě, a to i proto, abychom si v hlavě uchovali výbornej hudební zážitek z předchozích kapel a náhodou nám ho něco nenarušilo. Jediným negativem večera tak vlastně zůstala kuřácká zóna začínající už u stánku s merchem a to, že se kouř často otvíranejma dveřma linul i do sálu. A to je vzhledem k převažujícím pozitivům večera, myslím, dobrý.

V neděli ráno nás probouzí solidní kosa, jakmile však popojdeme asi 15 metrů na asfaltovou ranvej, ucítíme příjemné oteplení – holt do příště musíme vymyslet, kterak postavit stan přímo tam. Snídáme festivalový europivo Beck’s, sponzora tohoto festu, plecha za 1,25 eur, což je vzhledem k cenám v areálu skoro zadarmo a přemýšlíme, jak bude dnešek probíhat.

Krátce po poledni to na hlavní scéně rozbalují Unzucht a my stejně jako před rokem na Amphi, kde jsme ale stihli jen úplný závěr jejich setu, překvapeně zjišťujeme, kolik lidí na ně v takový čas a takovým horku nachází cestu, a zejména co do atmosféry je něco přes půl hodinky jejich vystoupení opravdu vřelým. Tento rok vydali nový album Venus Lucifer, což jsme však zjistili až na fesťáku a z něhož sestávala určitě půlka setu, tudíž jsme se moc nechytali. Frontman Daniel Schulz sice po podiu lítal jak ten zfetovanej blond opičák z Edguy a je trochu škoda, že nezvolili rychlejší věci, minikoncert to však byl dobrej.

Přebíháme do hangáru na Tyske Ludder, na který se fakt dost těšíme, a to nejen díky reklamě, kterou jim udělaly některý minulý reporty z festů. Ale ouha, tohle nějak není ono…teda muzika je hodně dobrá, energický bouchání ve stylu old school ebm, podpořený dobrýma projekcema, jenže celý to kazí zpěv. Nejsem si jist, jak to přesně vyjádřit, ale je to takový tupý povykování do mikráku, který je s tím instrumentálním podkladem jen velmi málo kompatibilní.

Nu což, i tak jsme hodlali dát jen 3 až 4 věci a přemístit se zpátky na hlavní scénu, a to na digitální cyberpunk rebely z Itálie Dope Stars Inc. Viděl jsem je jednou v klubu a má očekávání tak nebyla zrovna malá. Leč první problém nastal v publiku, kde jaksi nikdo nebyl! Za celej fest rozhodně nejslabší návštěva na jakékoliv scéně, snad tři řady skalních fans a pak sem tam hlouček zvědavců. Tak jsme si se ženou říkali – kam jinam by na takovouhle kapelu měli lidi přijít, než na fest typu Mera Luna?!? Nechápeme. Potěšilo, že snad polovina setu byla z deset let staré a nepřekonatelné fošny Neuromance (komkrétně Make a Star, Vyperpunk nebo Theta Titanium), jen jsme si vůbec nebyli jistí, zda za mikrofonem stojí opravdu Victor Love. Všechny PR fotky ho totiž propagují jako nejvyššího člena bandu, nadto dost pohublýho s vystouplýma lícníma kostma, a tady na pódiu stál pravej opak – tak trochu oplácanej skrček, alespoň že dlouhovlasej. (Takřka) definitivně jsme si Vikoušem byli jistí až při It’s Today, ledaže by měl perfektního hlasovýho dvojníka. Vystoupení jako celek určitě nebylo špatný, jen ta atmosféra stála úplně za prd a jak de facto nemáte pro koho hrát, nezmůžete nic.

Rtuť teploměru atakuje hranici únosnosti, a tak po krátkém hangárovém dýchánku (resp. spíš nedýchánku) na Absolute Body Control hledáme stín, kde bychom to přečkali, nejlíp až do Apoptygmy. Jinak ABC opět kvalitní muzika, ne tak agresivní jako Tyske Ludder, ale opět otravný vokály – toť vše. Ještě před Apoptygmou se ale sebereme a zkoušíme hangár noch einmal, přece jen za cca dva a půl tisíce chceme něco vidět, zrovna začínají Assemblage 23. Je to takovej příjemnej electro synthpopík, který nápadně připomína předchozí ABC, s tím podstatným rozdílem, že u nich se nepřestávám vlnit v momentě, kdy zazní zpěv. Tohle bylo opravdu příjemně poslouchatelný jako celek a klidně bych(om) vydrželi dýl, kdyby se kvapem neblížila půl pátá, což značí jediné – je třeba se odvlnit na main stage, kde právě zahajuje (pro nás) hlavní hvězda festivalu, Apoptygma Berzerk.

Už minulej rok na Amphi nám učarovali, ale až tady se to, jak moc se nám líbí, projevilo naplno. Ať už hrají Shadow, Until the End of the World, In This Together (!) nebo Kathy’s Song (!!!), zpíváme, tančíme, prostě křepčíme jak o život, úplně pohlcení tím, co že se to na podiu děje. Když se po desíti kouscích a cca 50 minutách kapela loučí, tak jen nevěřícně zíráme, koukáme na hodinky připraveni si stěžovat (cojávimkde), že kapela rozhodně ještě 50 minut neodehrála, leč krutá realita zvítězila. Moji ženu napadla taková zajímavá myšlenka, že bez klávesáka Jonase by kapela byla asi tak poloviční, resp. že by ani náhodou nebyli tak dobří, jako když mají k dispozici backvocal tohoto hlasového mága – s čímž já naprosto souhlasím a jen doufám, že se bráchové nějak nerozhádají.

Svůj flek neopouštíme, jelikož následují davem mocně očekávaní Mono inc. Jsme sice raději trochu skeptičtí, jelikož víme, jak rádi Mono dělají místo regulérních písní na koncertech všelijaké kulturní vsuvky, natahují písně na dvojnásobek původní délky apod., nicméně z desky se nám to furt líbí. Začínáme Arabií (budiž), pokračujeme ve výborném stylu Symphony of Pain a Gothic Queen, a i když je čtyřka nudná věc Neverending Love Song z novinky Terlingua, pětka Get Some Sleep nás vrací zase zpět na tu správnou vlnu, takže první půlka setu takřka perfektní a my si říkáme, že snad konečně dostaneme po všech stránkách povedenej Mono set!!! Nedostaneme. Následuje sice Heile Heile Segen, Revenge, After the War a Voices of Doom, což sice vůbec není špatnej výběr, to by ale nesměli opět a zase dělat tu stupidní bubenickou rošádu, kdy se bubenice ztratí (tentokrát nevim kam, jelikož jsem si znechuceně sedl), za škopky se posadí Martin a „roztleskává“ lidi jak na hokeji. Voices of Doom natáhli snad na deset minut, to bylo absolutně nekonečný a nebýt v obklíčení nadšených Němců, asi bych utekl. Poslední věcí pak byl Tag X, singl z jejich novinky, takže od půlky setu evidentní sestupná tendence. „Domácí“ tyhle vsuvky žerou, jelikož Mono viděli asi tak čtyřiatřicetkrát, nicméně nás tohle nebaví a ani bavit nebude. Škoda.

Hledáte recept na únavu? Tak to byste si měli nechat od svýho doktora předepsat Nachtmahr!
Tahle rakouská úderka v čele s „nácíčkem“ Rainerem funguje výborně! Ihned po Mono volíme právě tento lék na scéně v hangáru – co se však dalo očekávat, má tento nápad značná část lidí předtím stojících či ležících na Mono, takže zájem o hangár je fakt velký. My se ještě dovnitř dostáváme (no spíš na kraj, aby se dalo dýchat), ale spousta lidí musí vzít zavděk projekcí na obrazovce, jelikož sekuritka natahuje červenobílou pásku a nekompromisně již nikoho nepouští! Na druhou stranu, Němci jsou, jak známo, docela ukázněnej národ, a tak to nikdo „prorazit“ ani nezkouší. Páska tam zůstává až do konce nachtmahřího setu, což je trochu podivný, jelikož místo by se tam po cca půlce jejich vystoupení rozhodně našlo, no ale náš problém to není a lidi to respektovali. Jednoznačně identifikovatelný byly pro mě vor allem Tanzdiktator a „rádiová“ Can You Feel the Beat“, nicméně celé to bylo povedené nejen vizuálně (mlátící se vojandy plus válečný projekce), tak i hudebně.

Absolutně znaveni přicházíme na hlavní stage vyslechnout něco málo od žijící legendy v podobě Einstürzende Neubauten, nicméně z tohoto vystoupení neodcházíme jen proto, že už jednoduše nemůžeme. Únava přemáhá pocit, že tahle hudba není vůbec pro naše uši a vlastně ani nechápu, jak to vůbec může být pro něčí uši, takže jen sedíme a čekáme na závěrečný ohýnky v podobě Nightwish. Už několikrát jsem tu i onde psal, že Nightwish už neexistují, jakýkoliv Holopainenovy pokusy někam tuhle káru táhnout dál jsou prostě řádově slabší než původní podoba s Tarjou. Po vyloženým průseru s Anette si teď kapela najala kobylí ženu Floor Jansen, přičemž se pro ni napsalo pár písniček, ty se stihly secvičit do ucházející podoby a tahle kapela s nimi objíždí svět jako hudebně naprosto průměrná věc s obrovskou show „na efekt“. Pokud se Floor občas dostane k nějakýmu songu, kterej původně zpívala Tarja, je ten rozdíl několika dimenzí mezi nima znát. My jsme to interně pojali tak, že nám pořadatelé na závěr fesťáku připravili ohňostroj, a tak jsme zůstali až do konce. Krom toho ohňostroje ale v podstatě nebylo čemu věnovat zvýšenou pozornost.

Za nás je pořadí cca toto: Apoptygma, ISC, Aesthetic Perfection, Blutengel, Deathstars, Nachtmahr…přičemž spousta dalších byla taky dobrá, jen asi pro příště dáme spíš nějakej menší fest, kde se toho víc stihne, a na německej Masters of Rock si třeba pár let počkáme.

Odjezd na hvězdně obsazený fest Mera Luna v Hildesheimu, plánovaný na pátek v cca 16 hodin, se sice o něco opozdil, to ale proto, že šoféra Mirage zdrželi bratia Slováci, který vzal v rámci spolujízdy z Blavy do Prahy. Asi aby se jim Mirage pomstil, poslal je v rámci pražskýho kulturního vyžití na Vítkov s tím, že je tam socha Jana Žižky a taky se tam deset let skladoval nabalzamovanej Klement Gottwald. Mimochodem ještě v Praze se dozvídáme velmi smutnou skutečnost, Johan ze Suicide Commando je ve špitále, kapela se tedy konat nebude a „místo nich“ budou X-Rx, což je samozřejmě jako náhrada výsměch, ale holt asi nebyly na nic jinýho časový možnosti.

Těsně za hranicema s Rajchem tachometr rázem atakuje dvoustovku, a tak se stane, že dokonce několikrát předjedeme Simíra i s Gerchánem. Veškerý obavy ale rozptyluje hlas Dennise Ostermanna, který se line z CD přehrávače, co na tom, že pořád dokola…a když si domyslíte nějaký ty plechy, impozantní západ slunce a nekonečný pole plný vrtulí větrných elektráren, je o atmosféru postaráno.

K areálu přijíždíme něco kolem jedenácté večer, uháníme vyměnit vstupenky za pásky a zejména najít místo na stan, co nejrychleji ho uvést do provozu a trochu se prospat. Nutno poznamenat, že pro „nováčky“ a zejména nováčky zahraniční tenhle fest moc user friendly není. Prostě jsme si stoupli do první větší fronty za lidi, co taky třímali lístky v ruce, a doufali, že jsme správně (jelikož i Němci sami si nebyli jistý, zda je to ta správná řada…). Což o to, tohle trvalo cca 15 minut, holky u pásek byly neskutečně pomalý, nicméně ta pravá lahůdka přišla až s hledáním místa na stan. Představte si letištní ranvej a všude okolo ní páskama vymezený plochy, kde se dá něco postavit. Jenže ať jsme chodili doprava či doleva, nahoru a zase dolů, vždycky na nás pomrkávalo místečko tak maximálně na jeden spacák. Vožralý Němky se sice snažily nám pomoct, když jsme ale přešli do angličtiny, začaly se takticky stahovat zpátky. Po nějaké době, která se zdála být nekonečnou, jsme stan ne úplně stoprocentně postavili a prostě jsme doufali, že to do rána třeba nespadne. Mimochodem ještě v pátek v noci jsme potkávali chudáky, co bezmocně dřepí na ranveji s veškerou bagáží a kteří prostě neměli kde ten stan upíchnout, nemluvě o tom, že dost lidí dorazilo až v sobotu dopoledne…

Ráno jdeme omrknout okolí dál než jen do sprch a na hajzlíky (obé ve velmi dobré kvalitě), ale chodíme spíš jen tak nějak intuitivně, jelikož něco jako mapku areálu nemáme – byli jsme holt večer tak unavení, že jsme si ji u pásek zapomněli vyptat, samotný holky u vstupu nám pak krom pásek nedaly vůbec nic, ani pytel na bordel, ani třeba rozpis kapel kdo kdy hraje – docela bída po týhle stránce. Následně si uděláme hezkou zu Fuss procházku do historickýho centra Hildesheimu, jelikož i když se už v areálu hraje, je to tam samej středověk, což nás vůbec neoslovuje.

No nic, je tady (naše) první smečka dne, a to doslova – berlínský hovádka jménem Ost+Front. Leč už s prvníma tónama je nám jasný, že tady něco nehraje, resp. hraje, ale nezní. Nejsem vůbec žádnej zvukovej mistr a předem se omlouvám za možný bláboly, ale nejsem si jistej, zdali to byla jen chyba zvukaře, nebo svý dělal i vítr „odnášející“ zvuk stranou od lidí. Každopádně mě udivilo, že se za celej set nic moc nezměnilo, prostě to bylo chvíli lepší, chvíli horší – takovou bagatelizaci bych čekal na nějaké vesnické odrhovačce, ne na fesťáku za 90 éček. Hlavně proto, jakej produkujou Ost+Front rachot, se však dalo od takových chyb oprostit a nechat se čtyřicet minut unášet jejich zvukovou smrští. Kapela nastupuje za zvuku hymny Německé demokratické republiky Auferstanden aus Ruinen a hned do nás pumpuje song Ost+Front 2014 – velmi dobrá strategie na úvod setu zvolit skladbu nesoucí název kapely. Setlistu nemám moc co vytknout, trochu mě mrzí, že nehrajou moc nejoblíbenější 1+1, nicméně dostalo se alespoň na baladu Denkelied (tentokrát bez show s dětským sborem), velmi oblíbenou Fleisch nebo Ich liebe es, celkově hned čtyři věci z Ave Maria, což je velmi dobře. Hodně zafungovala taky Mensch, kde každej verš začíná „Wer macht…“, což samozřejmě nejednoho si prozpěvujícího posluchače láká k výslovnosti „Wehrmacht“. Kapela jako by se ale malinko uklidňovala – dva ze tří majitelů kytar nastoupily v docela nudné kombinaci bílých, lehce zakrvácených košil s černou kravatou, tedy v outfitu, kterej na sobě měl nejeden návštěvník festu v daleko kreativnějším provedení, „nácíček“ Eva Edelweiss zase disponovala obyč uniformou, ne tím úžasným bílým pláštem až po zem jako předloni na Blackfieldu. V podstatě jediný dva momenty oživující set byly ty, že lídr Hermann poslal lidem do předních řad obří Blutballon, po chvilce pinkání ale doputoval zpátky k němu, kde ho nekompromisně bouchnul. Eva Edelweiss pak pro pobavení přijela na stage ze zákulisí na něčem jako je invalidní tříkolka, což opravdu působilo legračně, když ale po jednom songu stráveným za klávesama opět sedla na vozík a jezdila sem a tam, už to tak vtipný nebylo. Podle mýho jsou zatím Ost+Front kapelou spíš na menší festy nebo pro kluby – na tak velkým fesťáku jako by si nevěděli rady s průběhem vystoupení. Přes všechny výhrady jsem ale rád, že jsem je zase viděl a těším se na jejich další vývoj.

Přesně tak, Ost+Front byli ještě jakž takž poslouchatelní, pravej průser však právě nastává. Na hlavní stage nastupují naši oblíbenci Lord of the Lost, tentokrát v outfitech á la rozervanej pytel od brambor. Co je však hrozný, je zvuk – přece jen i přes občasný dunění škopků a drcení kytar produkujou na rozdíl od OF docela „melodický“ věci, čili právě u nich se naplno projevilo to, co set před tím jen tak zlověstně hrozilo ve vzduchu. Basa a bicí totiž hrály prim a výrazně přebíjely hodně stáhnuté vokály, což se ale k lepšímu měnilo až dlouho po Harmsově nespokojené gestikulaci. Celkově to znělo, jako by hrály chvíli bedny vpravo, pak ty vlevo, pak chvíli teda všechny, ale pak začalo kolečko po reprácích nanovo. Opravdu nechápu, že se s tím něco zásadnějšího stalo až cca v půlce setu, sestávajícího jako u OF z devíti věcí. Až na Kill it With Fire, která je podle mě dost obyčejná, poskládali setlist kvalitně – na úvod novinku Full Metal Whore, přes Black Lolitu, Die Tommorow, „pravěkou“ Dry the Rain až k horkovzývající latinu La Bomba. Na závěr nezbytný selfíčko s „davem“ lidí v pozadí, úsměvy na všechny strany, nicméně tohle v pořádku nebylo, to vůbec ne – ze čtyř jejich dosud shlédnutých koncertů byl tenhle jasně nejhorší – už aby byli někde poblíž v klubu, kde snad probíhá, resp. musí probíhat komunikace ohledně dolaďování zvukových nedostatků mnohem pružnějc. Na konci už tak dost rozpačitého setu si Harms nechává donést od poskoka z crew kytaru, zahraje (?) na ni pár akordů a pak ji teatrálně rozmlátí na kousíčky – snad jsme si tímto to negativní ohledně LOTL vybrali na pár let dopředu…

Ještě mezi těmahle kapelama stíháme v hangáru, tedy na druhé scéně, kousíček Zmrzlý Plazmy. Přiznávám bez mučení – líbí se mi od nich všeho všudy jedna věc, a to Foolish Dreams. Počkali jsme si tři songy, jestli se mezi nima náhodou zrovna Foolish Dreams neobjeví, leč neobjevila se, a tak hurá zpátky – zpěvák, jinak působící tuším v Dioramě, byl značně nesympatickej tím, jak se pokoušel lidi vyhecovat, jako by snad byl někde na hokeji či fotbale – tohle teda nemusím.

Před náma jsou Deathstars a já trnu, co za zvuk se jim dostane. Ale co to? Že by to bylo čistý? No asi jo!!! Whiplasher se připotácí na pódium za prvních tónů Night Electric Night, což o to, on se na pódiu potácí rád a často, dneska mu to ale nějak nevychází a místy dle našeho soudu balancuje i tehdy, když to nemá v plánu, proto volí zajímavý tah, a sice dvě písně odzpívat v sedě, jak na nějakým srazu folkařů. Budiž, kapele to hraje výborně, tentokrát se zaměřuju hlavně na bubeníka Vice, který solidně diktuje tempo, ale ani ostatní nezůstávají pozadu. Po odchodu benjamínka Cata se kapela začala víc soustředit na muziku než na blbosti, a i když koncert postrádá nějaký výrazný moment překvapení, všichni jsou k tomu dost „v civilu“ (ty tam jsou slušivé uniformy a přehnané líčení), konečně se nám dostává kvalitního, ba dokonce profesionálního zvukového představení. Zastoupením songů ovládla setlist právě deska Night Electric Night (hned tři z osmi věcí), naopak z nejpovedenější fošny Termination Bliss hrají jen Blitzkrieg a Tongues, ze Synthetic Generation samozřejmě žádnou, holt čtyřicet minut je žalostně málo, ještě když máte v kapele tak trochu užvaněnýho frontmana. Jeho medově znějící, úchylná hláška ve smyslu „It’s nice to see all these homosexuals, transsexuals and other sexuals“ však pobavila tuze (a taky hezky vystihla složení publika, že jo). Nebýt první sloky v Perfect Cult, jejíž polovinu prostě Whiplasher zapomněl a hlasově naskočil až s refrénem, byla by spokojenost s jejich setem takřka absolutní.

Jelikož večer ještě bude náročnej, volíme raději doplnění všeho možnýho a rezignujeme tak např. na Melotron v hangáru, což je možná škoda, leč stihnout vše by byla fakt samovražda. Zpět do víru dění nás vrhá potřeba vidět (konečně) dobrej set Aesthetic Perfection, jelikož loni na Amphi jsme je lehce prokaučovali a na Blackfieldu předloni to byl (z jejich strany) solidní průser. Cestou míjíme L’Âme Immortelle na hlavní scéně a nevěříme vlastním uším, do jaké hrůzostrašnosti se to Thomas Rainer uvrtal. Oči naštěstí směrem k nim neaktivujeme, neboť hrozí, že bychom ze Sonji Kraushofer mohli dostat zánět spojivek. Do hangáru naštěstí dorážíme zavčas, teprv se to chystá a my si můžeme v duchu i nahlas gratulovat, jelikož za náma už se z velké stage hrnou davy a v hangáru je na chcípnutí, a to jistě ne naposled! Tahle větší garáž je vzhledem k tomu, kolik je na Meře lidí (cca 25000 kousků) totálně poddimenzovaná, hangár na Amphi byl daleko větší při maximálně dvoutřetinovým počtu návštěvníků festu – tohle považuju za jednu z nejvýraznějších chyb Mery a rozhodně by se měl najít vhodnější (čti „větší“) prostor.

Daniel Graves začíná pro mě dost nezvykle jednou slokou z All Beauty Destroyed, absolutně bez podpory nástrojů či jiných mašinek a je to úvod docela působivý. Jelikož mají taky jen čtyřicet minut, mnoho toho stihnout nemůžou, Graves sundává kabát a heleho, „náhodou“ má na sobě nátělníček v deutschlandské trikolóře. Dostane se např. na Schadenfreude, z jinak dost nepovedené desky Till Death dávají naštěstí jen velmi vřele přijatou a sborově zpívanou Antibody, dostane se i na The New Black, jeden pomalej cajdák, co teda moc nebavil, snad zahráli i The Siren, jelikož, přiznám se, jsem byl hodně příjemně překvapenej, jako dobře jim to zní, atmosféru navíc dotvářely ventilátory různě měnící barvy díky nasvícení, tu zelený, červený, zas chvíli modrý… zkrátka jsem se nechal vtáhnout do koncíku jako celku, až jsem přestal pozorně sledovat, co vlastně hrajou. Jako zavírák samozřejmě Spit it Out, relativně dobře odvedená, i když ten Gravesův zpěv naživo zrovna v týhle písni prostě NIKDY nebude jako na desce, ale co už, s Aesthetic panuje spokojenost!

Venku se o něco na způsob folku snaží Saltatio Mortis, no nevím, kdybych chtěl vidět takovýhle kapely, tak jedu na Masters do Vizovic a netáhnu se přece až někam k Hannoveru…nalapáme tedy trochu vzduchu a šup zpátky do hangáru držet si solidní flek na In Strict Confidence. Tuhle legendu jsme před dvěma lety na Blackfieldu nestihli kvůli pozdějšímu příjezdu a problémům s rozbitým stanem, z čehož smutek se nám povedlo rozehnat až pomocí půllitrovky Krojtrlikéru za šest teuro. Když jsem si u Gravese (naoko) stěžoval, že naživo některý věci tak, aby zněly jako z desky, nezazpívá (což se ale určitě týká značnýho počtu kapel), tak pro Dennise Ostermanna tohle neplatí, to je čaroděj, hlasový mág, který snad naživo zní občas líp, než z desky. Jasně, řeknete si, že je to pitomý klišé, ale já měl ten pocit takřka od začátku až do konce setu, opět ukrutně krátkého (40 min.). Jen v songu Morpheus vynikla víc jeho kolegyně Nina de Lianin, naštěstí ale pasáží, která se nekryla s tou Dennisovou; společně si pak střihli Set Me Free, kde byla taky hodně slyšet, ale za tu pomyslnou hranici, kde by získala hlasovou převahu, se podle mě nedostala a právě tahle věc byla jedním z vrcholů setu. Další pak určitě Forbidden Fruit a Zauberschloss, vše podpořené videoprojekcemi, převážně se jednalo o klip příslušný k aktuálně hrané písni – jednoduché, ale velmi účinné, zvlášť v případě povedených klipů ISC. Závěrem obě holky z kapely předvedly působivý, modře nasvícený tanec s křídly (což obecně bylo na Meře dost oblíbené téma), takže i choreografie supr a jeden z nej zážitků tohoto festivalu.

A to už přebíháme zpět na hlavní stage, kde už cca čtvrthodinku pěje dvojice Einsamkeit a Dunkelheit, neboli Ulrike Goldmann a Chris Pohl z Blutengel. Jelikož plac před nima je, jak se dalo čekat, natřískanej, díváme se na třičtvrtěhodinovej zbytek koncertu z povzdálí. Hrají např. You Walk Away, Reich mir die Hand, z nové desky Omen minimálně Asche zu Asche, Save Us, Dein Gott nebo Holly Blood, ze „starších“ např. Engelsblut. Celkově myslím převažovaly ty anglicky zpívané songy, což mi k Blutengel pasuje méně než ty německé, ne že by Chris nezvládal anglickou výslovnost, ale často mi tam něco „vrtá v hlavě“, nesoustředím se na atmosféru písně, ale na to, co mi vlastně vadí. Když sečtu vzdálenost, ve které jsme se od Blutengel nacházeli, dále to, že jsem byl ještě pln pozitivních vibrací z ISC a taky to, že tihle pop vampýři hráli za světla a příležitost tak nedostala ohňová show, ale jen polonahé jeptišky, nevychází mi z toho tak silný zážitek jako dříve. Každopádně zvládli svůj set řemeslně velmi dobře, Chris jako vždy usměvavý, ukecaný, ale ne v té otravné míře, v jaké to zvládají někteří jiní frontmeni, prostě opět kvalita, která nezklame. Když si vezmu, že jsem z této „kapely“ měl ještě před několika lety spíše legraci, je to dost posun.

Ležíme, zevlíme a čekáme na jednu z hlavních hvězd tohoto ročníku. A už je tady! Rob Zombie je (dle zevnějšku) cca osmdesátiletej drban ve zvonáčích, kterej podle mě na tomhle festu neměl co dělat. Teda tohle jsem si myslel zejména do té doby, než jsem seznal, co za lidi na Meru dojelo – tolik metlošů jsem totiž nečekal ani náhodou, takže svý publikum nakonec asi přece jen měl. Líbí se mi od něj de facto dvě věci, a to profláknutej Dragula, navíc rmx verze ze soundtracku k Matrixu, kterou naživo prostě neodehraje, ani kdyby se rozpadl na tisíc kousků, k čemuž btw. asi mnoho nechybí, a pak zřejmě stejně provařená Living Dead Girl. Obě věci zahrál, naneštěstí ale zahrál asi deset věcí navrch, k tomu nějaký zfetovaný kecy, nad kterýma jen lid nechápavě kroutil hlavou, suma sumárum jeden z nejslabších článků festu.

Večer uzavíral německej Kabát neboli ASP, to už jsme ale vnímali jen ze stanu a v polospánku, přece jen je před náma ještě ta neděle.

Tak ať to nezdržujem – jde se na věc. Jelikož mě a Jarušku neustále stíhají (a žel i dohánějí) pracovní resty, bereme si s sebou něco nedodělaného i na fesťák – hrůza, vím. V pátek ráno se tak nalodíme do expresu směr Praha s tím, že ve vlaku leccos stihnem, což se nám ale snaží překazit kašamalta trojice sedící hned před námi, která to zřejmě táhne už tak od středy. Tato bizarní trojice měla mimochodem složení borec, jeho holka a její matka, přičemž na padrť byly zejména obě ženštiny. Úroveň jejich otravnosti se samozřejmě stupňovala s vyžraným rumem a tak namísto aby nabídly ostatním a tím byla v celým voze srovnána hladinka (jak trefně poznamenal jeden týpek), tak litrovku vysály samy a před Prahou už jejich otravnost pociťoval celej vagón (o rumových výparech nemluvě). V Práglu přestupujeme do IC nach München, ve kterým je cca 12 Celsia (a venku cca 30, super). Nicméně do Plzně dojíždíme na čas, krátce před jedenáctou dopolední jsme na místě a jde se na oběd do nádražky. Zde nastává další nepříjemnost, neboť slečna mi sice natočí mnou objednanou desítku nefiltr, jenže na účtence mám jedenáctku, tudíž je slečna důrazně vyzvána, ať chybu napraví…achjo…už ani v nádražkách si člověk nemůže být ničím jistej. Po telefonu se spojujeme s přerovskou eskadronou (Anet, Peťan, Šakalík), která nám ochotně přepravuje stan, spacáky a karimatky, přičemž zjišťujeme další negativum – nejsou totiž na místě konání festu, ale motají se kdesi kolem Prahy.

Jelikož s úderem druhé odpolední začínají INSOMNIUM a divize Bochoř-Věžky se teprve kolem druhé hodiny má dostat do Plzně, volíme úschovu batožin se „zbytkem“ věcí ve skříňkách na vlakáči, do kterých se musí, věřte nebo ne, vhodit celých 2x 5 Kč(s) na den – paráda – až na to, že sem pro ně budeme muset zpátky. Nevadí – kdo ví, kolik si účtuje Pragokoncert za úschovnu u areálu. INSOMNIUM bez problémů stíháme, padne nějaký ten (jablečný) čider, lavičky nehorázně pálí do zadnic, ale co, vydržíme. Ihned po skončení finské parády se před našimi zraky rozprostírá Smolík s Alešem. Moc času ale nemáme, neboť, jak víte, naše věci hlídá nádražní skříňka a my musíme zpět – toho se iniciativně chytá právě Smolík s tím, že nás tam (Aleš) dopraví autem, jelikož majitel již byl požil. Na louce u kempu tedy nasedáme do rozpálené kocábky  s nálepkou „Z“ (jako Západočech!) a hurá na nádr. Návrat zpět, setkání s divizí Bochoř-Věžky, stavění stanu a rychle na koupačku do cca 2 km vzdáleného lomu. No zas tak rychle to nebylo, jelikož cesta byla pěškobusem a ještě k tomu plná trav a bodláků – jezírko přesto nalezeno a ta voda – jako led! Na závěr dne nám kvalitně zapěli a zahráli MOONSPELL a ARCH ENEMY, někdy mezi tím se nám ještě zjevil sósed, o kterém jsme do poslední chvíle nevěděli, jestli vůbec dorazí, ale na nějakou větší show to v pátek nebylo ani náhodou, ještě před koncem ARCH ENEMY to balíme a jde se chrnět – víkend bude dlouhý.

Sobota začíná stejným horkem, jaké bylo v pátek. Po výborném kafíčku a vydatné snídani  u sokolovských Lišáků volíme výpravu do centra pro dajaký ten tovar. Co se týká zázemí, perfektně zejména co do zubní hygieny posloužilo nákupní centrum Plaza. Přece jen je to ale hnusnej nákupák plnej lidí, co nevědí, jak naložit s volným časem, a tak rychle pryč na vzduch. Po obědě návrat do kempu a jelikož je vedro na zdechnutí a z kapel se nám zrovna nic nepozdává, jde se opět ku lomu, tentokrát i s (vedrem) znaveným Sósedem. Cestou zpět si dáváme jediné poživatelné točené pivo široko daleko, a sice G nepaster ve stánku před „Domem pohádek“ – jinak se ten zdejší humus pít nedal, navíc debilní kelímky z tlustýho plastu – nevermore. Jelikož jsme si ale koupili vstupenku taky do areálu, jdeme omrknout současnou formu HEIDEVOLK (nuda) a EQULIBRIUM (super, musím je zase začít víc sledovat!). Na závěr večera ještě posedíme na TESTAMENT a jsme velmi kvalitním (lehce melodickým!) thrashem takhle „naživo“ mile překvapeni – dobrej bonus, i když to není naše krevní skupina.

K areálu a organizaci obecně – program ve formátu A6 prodávanej za dvacku je zlodějina, chtít za hajzlíky v areálu peníze je taky zlodějina, jen dvoje koryta (jedna těsně před areálem), jedny uvnitř – to je zase poddimenzovaný. Security byla taky úsměvná – jak člověk nemá tašku, ani si ho nevšimnou – mohl bych v kapse pronýst spoustu zajímavých věcí – ti šašci jsou placení za nic! Úroveň toiek solidní, nic ven nevytíkalo (nebo sem si alespoň nevšiml), jídla v areálu i mimo něj dostatek, ceny nadprůměrné, ale s tím je zřejmě třeba počítat.

V sobotu se namísto koncertu toho německýho feťáka koná menší afterparty, ale naši aktivitu absolutně přebíjí několik skopčáckých stanovišť (kolem kterých je mimochodem už v pátek odpo brutální bordel) – Němci buď cosi řvou nebo si alespoň značně nahlas pouštějí přes dovezený aparát nějaké elektro úchylárny, oproti nimž je takový DJ BOBO kvalitní muzika. Kempem se tak ozývá mnohonásobné „Ruhe! Scheisse Musik!“, ale rachot utichá až k ránu…

Neděle opět začíná vydatnou snídaní o několika chodech (díky Lišákům!), následuje přesun za kulturou (a hygienou) do centra. V podvečer se pak při balení hlavního „altánu“ strhne menší baňkovačka i s úklidovou četou, která se od Šakalíka nechá zlákat na domácí trnkovicu a poslední dvě kapely celého festu (nepočítám ACCEPT), tedy AMARANTHE a ELUVEITIE, zanechávají tuze dobrý pocit, i když přece jen AMARANTHE  víc baví a ELUVEITIE je zajímavější spíš hudebně, jelikož AMARANTHE to do značné míry pouštějí z mašinek…

Závěrem snad jen tolik, že se na tento festival ve velmi milém městě dostavili velmi milí lidé, což nás možná nalákalo k uvažování o dalším ročníku, samozřejmě za předpokladu, že Pragokoncert nepřiveze v roce 2016 to, co je tento rok na MoR ve Vizovicích. Tož tak!

Winter Masters of Rock 2013

Posted: 4.12.2013 in Hudba

i7383_inner

Vážení přátelé, milé děti, dovolte ještě několik málo slov k nedávno proběhnuvšímu „festivalu“, či spíše jednodenní metalové náloži ve zlínské hale Novesta (nebo Euronics, chcete-li) u tamního zimního stadionu.

Kvůli jistým okolnostem a zejména velmi smutnému zrušení účasti švýcarských Sybreed (měli hrát mezi prvníma) se na místo konání dostáváme až před Keep of Kalessin, jejichž norská palba byla ale až moc jednotvárná, a po několika kouscích tak znuděni odcházíme hledat nějakou lidovější osvěžovnu, kde mají něco jiného než Radek desítka (kelímkáč) za 30 peněz. A právě takovou službu nám (a zdaleka ne jen nám) poskytla restaurace dole v Nověstě v barvách Staropramenu, který sice nebyl žádná výhra, ale jedenáct ve skle za 25 bylo oproti kelímkáči v hale jako (znovu) vyhrát zlato v Naganu. Po menším komunikačním šumu se v této knajpě setkáváme se Sósedem a panem V., kteřížto zde, soudě zejména podle pana V., toho dne již byli. Po několika pěňácích se jdeme do haly podívat na trojici ReVamp, Amorphis a Soilwork, cestou míjíme plakáty na letní MoR i na Metalfest a zdá se nám, že je na nich určitě několik nově potvrzených kapel – vzhledem k legrační dramaturgické provázanosti obou fesťáků však nedokážeme určit, kdo že to vlastně kde přibyl. Od ReVamp v hale nás předem neodradila ani kombinace Nizozemí + ženské vokály + označení symfonický metal a nakonec jsme vydrželi skoro celý set, i když to kromě několika pokusů o growl byla ze strany Floor i zbytku grupy dost nuda. Sósed si zato servítky nebral vůbec a pravil, že dívat se na to dá, ale poslouchat se to nedá – a co naplat, ta akustická stránka by přece jen měla nad tou vizuální v případě kapely dominovat. Následuje něco malého k snědku a platba nehorázně sprosté částky za dvoje “čínské nudle”, jelikož cena okolo 30 peněz nebyla za porci, nýbrž za 100 gramů. Tímto vyhlašuju všem podobným stánkařským sviním válku a příště raději posvačím rohlík ze sámošky. Mírně rozladěni vracíme se na místo činu a začínají nás bavit Amorphis, zejména to, jak si nechali na podium postavit tři bedny jako dekoraci – až na to, že to žádná dekorace nebyla, to si tam nechal donést Joutsen, aby si na prostřední z nich mohl stoupnout a vidět tak dál než dva metry před sebe, a ty zbylý dvě to měly zamaskovat. Jelikož jsme Amorphis viděli nedávno na BA, kdovíjak auf z nich nejsme, odvedli ale standardně dobré řemeslo. Po nich následuje dosti dlouhá pauza a pak nejlepší kapela večera, neboli švédští Soilwork se svým melodic death metalem. Zněli tak trochu jako In Flames, ale přece jen jim do této bandy chybí trochu víc šťávy. Naposlouchaný je nemám, ale i tak jsem si vystoupení užil dost. Na Kamelot jsme sborově náladu neměli, a tak následoval opět přesun do knajpy pod Novestou a opravná večeře v podobě topinek s kuřecí směsí za 60 peněz = paráda, příště už na jídlo jedině sem! Večírek probíhá standardním způsobem, neboli pan V. např. oslovuje servírku stylem “nemám co pit, teta!” Všechno hezký ale jednou končí, a tak se přemisťujeme na zakončení v podobě Děcek od jezera. Platí pro ně asi to samý, co pro Amorphis (neboť tyhlety jsme viděli loni ve Spáleným Poříčí) – kvalitně odvedený standard. “Pofestivalový” áftr na Monaku (zlínským) se nekonal kvůli jeho malé kapacitě, proto se necháváme Sósedem zatáhnout na diskotéku Flint (či tak nějak), přičemž s sebou bereme i tak trochu ztraceného pana V. Ten se však na zlatomládežnickým bále moc neohřál, neboť jeho maskování kapucí a batohem vyhodnotil zdejší sekuriťák jako nevhodné a pana V. tak vyloučil do konce zápasu. Do odjezdu trajflu ještě padne pár Radků (asi víc, než tady vytočili do té doby za celej večer), pozdravit nás přijde Sósedova sestřenice, bez které bychom se zde zřejmě neohřáli, a to je asi tak vše. P.S.: podrobnosti interně.

P.S. 2: trochu se obávám, aby to s CoB a Amorphis nedopadlo jako se Sabaton, Eluveitie nebo Korpiklaani, a sice že sem budou jezdit co rok a přestanou tak být vzácní.

Počátkem října 2012 vyšlo již páté „regulérní“ studiové album kanadské synthrockové smečky The Birthday Massacre, jež má být podle jejich PR (zejména po stránce textů) temnější než alba předchozí, na čemž má prý hlavní podíl záliba zpěvačky Chibi týkající se nevyřešených případů vražd ve spojení s obecnější tematikou města a všudypřítomné smrti.

Rozjezd v podobě Leaving Tonight je velmi, až příliš velmi nenápadný, po chvilce gradování se mírně rozjede a příjemně přechází z rychlejšího pravidelného tempa do náhle tlumeného, i přesto na tuto skladbu podle mého poměrně rychle zapomenete. Její funkce by se dala označit jako oznamovací, čili „jsme tady a věnujte nám prosím pozornost,“ zároveň však jako by říkala „ale nebojte se, ty pořádný pecky teprve přijdou.“

Plynule přecházíme do dvojky Down, pecky s velkým P, jedná se o (neoficiální) singl nabídnutý vydavatelstvím Metropolis týden před vydáním alba volně ke stažení. Refrén je patřičně úderný s nezvykle břitkým vokálem (balancujícím mezi punkem a metalem!), následně přecházející do standardně romantické polohy, kterou Chibi tak dokonale ovládá a díky které jsou TBM tak výjimeční. Pro mě nejlepší kus tohoto alba.

A jsme u Play With Fire s úvodem, při kterém vám vzrušením běhá mráz po zádech, samozřejmě tím víc, pokud disponujete opravdu kvalitní poslechovou aparaturou. Zasněně smutný vokál a patřičně tajemně působící hudební podklad dávají tušit blížící se, avšak dosud neviditelné nebezpečí, v závěrečné pasáži však již nemilosrdně rozsévající smutek a bolest, s čímž příjemně kontrastuje následující „skočná“ Need .

Výrazné synťáky a zpočátku takřka pouze vokál Chibi s postupně se připojujícími nástroji, jako to máme možnost slyšet v Calling, jsou poznávacím znamením TBM, vlajkovou lodí ve flotile Hide and Seek (i TBM obecně) by však mohla být i Alibis s dalším receptem na kvalitní song: tentokrát nakopnutý úvod v režii všech nástrojů, poté utlumení a prostor pouze pro Chibi, načež se postupně vše brilantně propojuje, aby píseň bez předchozího varování (ale stále nenásilným způsobem!) najednou ustala.

Po opět skočnější a pro koncerty jako dělané záležitosti jménem One Promise tu máme In This Moment s úvodem v podobě romanticky zurčícího potůčku (či vodopádu) a líbivých, až přeslazených synťáků, což však absolutně neznamená negativum – TBM i tohle jednoduše umí prodat na vynikající úrovni.

Na rozloučení nám Kanaďané servírují pompézně působící kousek The Long Way Home, což není jejich úplně standardní řemeslo a člověka to tím pádem nutí přemýšlet daleko více, než u songů předcházejících, a aby vás u toho rozjímání nikdo nerušil, nabízí konec skladby jedinečnou možnost – odplout na tiše šumících vlnách zážitků z právě ukončeného poslechu…

Jak jsme si již u TBM zvykli, každý jejich nový materiál je napjatě očekáván a následně vřele přijímán a nejinak je tomu u tohoto halloweenského počinu v podobě Hide and Seek. Kapela vlastní unikátní (a osvědčený) recept s ingrediencemi v podobě „osmdesátkových“ synťáků, industrialově znějících kytar, hutných basů a především sladkého a zároveň jemně zlověstného vokálu Chibi, které TBM vynesly celosvětovou popularitu, zároveň se však nebojí různých experimentů. Oceňuju přirozeně působící zvukovou návaznost jednotlivých skladeb (tak jako např. u setů DJs), i když to pak má za následek pocit, že cédéčko byla vlastně jedna dlouhá skladba, a může to i navozovat dojem jakési jednotvárnosti – já však tuhle „jednotvárnost“ TBM miluju a jistě v tom nejsem sám. Jediným nedostatkem v souvislosti s TBM tak zůstává to, že jsem je měl možnost vidět zatím pouze jednou, je to už tuze dávno a zatím to na vylepšení skóre z mé strany nevypadá.

9/10

Rakouskou kapelu Roterfeld (tedy de facto Aarona Roterfelda) jsme si detailně představili jinde, takže se rovnou můžeme pustit do hodnocení dojmů z poslechu jejich/jeho debutového alba.

Úvodní Don’t Be Afraid Of The Dark jistě nejednomu posluchači (převážně – ale nejen –  úvodem) připomene HIM, výborně našlápnutá věc na rozjezd a Aaron hned od začátku ukazuje, že kapela stojí a padá výhradně s jeho vokály.

„Titulní“ Blood Diamond Romance se po pomalejším rozjezdu začíná lehce nést v duchu atmosféry písně předchozí, pokud se ale ponoříte do hloubky Aaronova hlasu, bude vám to úplně jedno. Obecně najít nějaké instrumentální „nedostatky“ bude asi velmi složité vzhledem ke kvalitě producentského týmu – a je to možná paradoxně jedno z (velmi malých) mínus této desky – je příliš uhlazená, což absolutně platí např. právě pro tento song.

V Great New Life dostane Aaronův vokál úžasný rozměr a zaručeně rozežene vaše chmury, máte-li jaké. Ženský doprovod tentokrát výjimečně není na škodu, což bude možná částečně podpořeno znalostí videoklipu. Nástroje opět šlapou jako dobře namazaný stroj, přičemž zlé jazyky by mohly podotknout, že deska je nahrána tak, aby byl Aaronův vokál co nejméně „rušen“, resp. aby byl pouze vhodně podkreslen, chraň satan aby si některý z nástrojů vzal ráznější slovo.

To, co jsem právě podotkl o záměrné umírněnosti nástrojů, budiž lehce zneplatněno pro song Sealed With A Kiss, jednu z popovějších věcí alba, která mě až tak nezaujala, zřejmě i proto, že do Aaronova zpěvu jsou namontovány jakés (spíše ženské) sbory a snad i onen Pražský symfonický orchestr, který je ale ve skladbě podivně „utopen“. Pokud si už k nahrávání pozvali takový orchestr, měl by taky dostat tomu odpovídající prostor.

A máme tu Sick Of Being Bored a opět vynikající práci s hlasovými polohami, skladba je jednoduchá (v dobrém slova smyslu), přímočará, na nic si nehraje a zde jistě platí, že v jednoduchosti je krása.

Stop – tento kus je podle mě hodně originální (nejen v rámci alba), píseň je celkově (a zejména díky „refrénovému“ a titulnímu STOP) neuvěřitelně nakažlivá a budete si ji prozpěvovat (a hlavně pohvizdovat!) ještě tak týden po poslechu alba. Dobré je zapamatovat si intermezzo, bude se vám to při poslechu alba ještě hodit…Výjimečně zde dostávají (zejména při gradování refrénu) prostor bicí a je to rozhodně ku prospěchu.

Následuje balada I Would Rather Ride Into Hell s démonicky snovým úvodem podkresleným Aaronovým hlubokým hlasem, v druhé části songu však již tempo začíná stagnovat (je to tzv. dokolečka dokola) a nakonec i zvláštně do „ztracena“ – to „pokračování“ Blood Diamond Romance (s podtitulem The Cha Cha Cha Song) je naproti tomu velmi originální kousek, který mně osobně však (zejména tempem skladby) do koncepce alba moc nezapadá.

S Going Down tu máme akusticky znějící záležitost a opět se u Roterfeld potvrzuje pravidlo, že v jednoduchosti je krása, jelikož kromě Aaronova hlasu toho zde už moc nepotřebujete.

A kde předchozí song končí, tam You And Me In Agony začíná, ta návaznost skladeb je (opět) až moc propracovaná; výrazně hluboký vokál na začátku songu má jistě potenciál navodit intimní atmosféru, pak se však tempo výrazně zrychlí, načež zase zpomalí a do konce skladby se pak relativně stabilně střídá. Do tohoto kusu je – nejsem si však jist, zda příliš umně – vložen jakýs zvuk opeřeného dravce.

Následuje Don’t Be Afraid Of The Dark (Almost Unplugged). Jako oddechovka před spaním a taky pro ty, kteříž Aaronův hlas pojali jako svou osobní fetiš, je to jistě dobré, já bych však raději ještě nějakou tu vypalovačku, což se mi ale nesplní ani s následující Nothing Lasts But The Past – opět akusticky znějící záležitost. Sluší se připomenout, že text k písni (prý) napsal Aaron v 16 letech.

Akustické provedení Great New Life velmi zajímavě mění tvář tohoto songu, dokonce máme možnost slyšet cosi jako bongo. Mám z toho obecně trochu rozpačité pocity („originál“ rychlejší verze je prostě daleko lepší), Aaronův vokál ale jakékoli pochybnosti o písni (opět) „uhlazuje“.

Už už jsem se nadechoval k tomu prohlásit album ke konci za poněkud nudné a méně nápadité – to by ale nesměl přijít cover Stop od Trash Junk! Chuťovka na závěr v podání těžce definovatelného electro remixu, doporučuju volume na max!

Roterfeld podle mého názoru dokáže oslovit široké publikum fanoušků gothic rocku, dark wave nebo synth popu, (takřka) jediným nešvarem alba je jeho až přílišná technická dokonalost, avšak jak by se nám krásně žilo, pokud by nedostatek většiny kapel tkvěl pouze v tom, že jsou „až příliš dobře znějící“, že. Hlas Aarona Roterfelda navíc podle mě patří v rámci těchto žánrů (spolu s Chrisem Harmsem) k tomu nejlepšímu, co může nové hudební milénium nabídnout.

8/10